Cesta Ohněm, kapitola druhá

25. února 2011 v 17:07 | napsala: Dragita |  Dlouhé povídky
Neměla času nazbyt, vložila ještě teplé srdce do kostky zvláštního měkkého ledu. Neneslo to žádný zvláštní název, ale cokoliv jste do toho uložili, se nezměnilo. Potraviny nezrály ani se nekazily, proto to bylo jediné místo kam orgán uložit, aby zůstal neporušený.
Skočila z budovy s balíčkem uvázaným na břiše a Vysokou rychlostí letěla směrem k Chrámu Zasvěcení.
Milovala to, letět tak rychle, že jí oči skoro slzely, tak rychle, že nikdo neměl šanci ji zahlédnout, natož lidské přístroje. Snad kdyby byly speciálně upraveny. Její duše se otřásala vinou za jeho smrt, ještě pořád se od toho nedokázala odprostit. Není lehké vzít jen tak někomu život, když máte svědomí. Protože si cenila každého života, i toho nejmenšího. Vždy když byla na lovu a skolila nějaké zvíře, zašeptala mu ve starém jazyce prosbu o odpuštění a žehnala pokoj jeho duši. Zabíjela jen když musela. Jenže byla vybrána. Buď složí zkoušky a stane se členkou řádu, nebo zemře. A ona k nim chtěla patřit.

Uběhla hodina možná dvě, pod ní se rozprostíraly husté koberce stromů, které snad neměly konce. Už byla skoro u cíle. Zpomalila a skočila do korun stromů. Potom se ladnými pohyby ve větvích dostala až k pramenu menší říčky vyvěrající ze skalního masivu. Přiložila své ruce na chladný kámen, zavřela oči a povzdechla. Jakmile tam vkročí, dozví se svůj další úkol. Měla jisté tušení, které jí klidu nepřidalo.
Chvíli tam stála, než se s novým odhodláním zračícím se v jejích očích, rozhodla šplhat vzhůru. Zhruba uprostřed masivu zela menší prasklina, protáhla se jí a ocitla se před hladkou stěnou. Zatlačila dlaní na speciální místo, které se zatáhlo a pronesla heslo. Stěna se hlasitě odtáhla a ona mohla vstoupit do prostorné haly. Tento vedlejší vchod měla nejraději.

Zamířila si to ke kněžím Chrámu aby jim předala svou trofej, kterou potom na konci zkoušky bude moci (nebo spíše muset) sníst. Srdce je podle jejich tradic nejmocnějším orgánem těla, bez něj by nemohlo v těle nic fungovat. Je to zdroj síly, kterou jak se věří můžeme vstřebat, když požijeme srdce protivníka. Ale bez předchozího obřadu to nelze. A lidské srdce patří k té největší odměně a poctě, které se jí může dostat. Protože je striktně zakázáno lovit lidi jako potravu. V dnešní moderní době na sebe nesmí upozornit.
Kněží i s jejími Kantory na ni již netrpělivě čekali, byla pryč skoro týden.
"Úkol splněn a hrozba byla odstraněna." Řekla klečíc na jednom koleni. Se sklopenou hlavou jim podávala svou trofej zakonzervovanou v kostce měkkého ledu.
"Velmi dobře mé dítě, naši Stopaři sledovali tvou cestu a jak se mi doneslo, vedla sis jako skutečná členka řádu. Ani kapka krve nazmar, žádná stopa. Proto ti nyní můžeme zjevit tvůj další úkol, který je neméně důležitý. Jeho obtížnost bude záviset jen na tobě a je nesmírně důležité jím projít." Promluvil Velekněz v zlato-zeleném hávu. Jeho prošedivělá bradka a šedé ostražité oči budily úctu. Stál vzpřímeně a nikdo by na něm nepoznal, že již překročil hranici 130-ti let.
Tu se vedle něj postavila její hlavní Kantorka a zvláštně se usmála.
Velekněz rozvinul svitek a prohlásil.
"Jelikož usiluješ o to stát se Bojovnicí řádu, dostaneš se do víru nebezpečných událostí, nesmíš mít žádnou slabost, která by mohla ohrozit tvůj úkol nebo život. Nesmíš zůstat netknutá mužem. Tvým úkolem je svést muže při rituálu Ohně. K rituálu jsou vybráni zkušení muži, kteří jen tak nepodlehnou. Čím více jich potěšíš, tím lépe pro tebe. Pokud jich ale bude méně než pět, úkol jsi nesplnila. Pokud hlesneš jediným slůvkem, úkol jsi nesplnila. Je ti doufám známo, co tě čeká, když nesplníš."

Ano, věděla to moc dobře. Smrt.
"Podrobnosti ti vysvětlí Ainar, tvá vedoucí Kantorka, buď v podvečer připravena." Uklonil jemně hlavou a odešel.
Hlavou jí vířilo snad tisíce myšlenek, čekala něco takového. Ta nepříjemná myšlenka se jí vkrádala do mysli už od chvíle, kdy je začali učit tajemství těla a speciální tance, při kterém dostanou každého muže na kolena. Celých devět let předtím, totiž nepotkala žádného muže. Bylo to zakázané. Celý chrám, kde se učila, obývaly jen ženy. I jejími Kantory, byly samé ženy. Jen ten poslední rok, měli v rámci studií možnost dozvědět se více. Předtím zahlédla muže jen zřídka, když se toulala venku a pozorovala lidská obydlí.
O to byl ten úkol pro ni horší. Nechat někoho aby si násilně vzal její tělo, ještě ho svádět s nevydat ani hlásku.

Ainar, žena s moudrostí svých nesčetných let avšak stále mladá, ji odvedla do přípravných komnat. Byla velmi přísná, neměla Ismée zrovna v lásce, ale to se teď změnilo. Jako žena, která si tím vším prošla, trpělivě vše vysvětlovala a poskytla Ismée útěchu.
"To už patří k našemu údělu, ne nadarmo jsou ženy z Řádu nejlepšími agenty. Nesmíš se bát, nesmíš cítit ostych, jednou ti to možná zachrání život. Když si uvědomíš jakou máš moc, udělají pro tebe vše, co ti na očích uvidí. Vzpomeň si na naše lekce."
Nechala ji tam speciální obřadní roucho, honosný šperk a odešla. Teď už bude záležet jen na ní.

Do její duše se vrátil ten slizký had jménem strach, ale snažila se ho zapudit, když malovala na své tělo obřadní ornamenty a linky kolem svých očí. Potom si oblékla si sukni a přes rameno přehodila zdobný plášť, který u krku sepnula kovovou sponou. Byla v celku spoře oděná, těm několika tenkým proužkům látky co tvořily sukni, by se ani oblečení říkat nedalo. Jejich účel byl pouze estetický, protože jakmile začne tančit umocní to dojem z pohybů jejích boků. Krom těchto proužků byla zcela nahá, jen pomalovaná obřadnými ornamenty a její kůže se díky tomu jemně leskla ve světle přírodních lamp.
Psychicky se připravovala na to co bude následovat. Nikdy se jí žádný muž nedotkl, nikdy krom Velekněze s žádným ani nemluvila. Žaludek měla sevřený nervozitou, když se podívala na pilulku, kterou jí tu Ainar nechala. Na světle jemně zeleně zářila. Rychle ji zapila a zhluboka se nadechla. Už je tak blízko svému cíli. Přece to teď nevzdá. Slyšela, že v tom některé ženy vidí dokonce potěšení - a to své vlastní.

Slunce zapadlo, nastal čas.
V chrámu vzplanul vysoký zelený oheň a prostorem se začala lynout vábivá hudba. Ismée vešla portálem do kruhové místnosti, kde už sedělo a hledělo na ni nejméně dva tucty mužů. Kráčela jako nymfa s planoucím pohledem, odhodila svůj plášť a vystavila své tělo jejich pohledům. Ladnými pohyby v bocích přesně do rytmu hudby se pomalu přibližovala k ohni. Její tvář zůstala tajemně přitažlivá ani náznak ruměnce. Žádnému muži nebylo více jak 100 let, to ji potěšilo.
Dostala se až do středu místnosti, které vévodil onen zelený nezkrotný oheň a začala tančit. Zapojila své ruce, břicho, boky i pánev a její skromná sukně ty pohyby ještě více zvýrazňovala, zvláště, když do ní bylo vpleteno pár kovových plíšků, které zacinkaly při každém prudším pohybu. Vybrala si svou první oběť, černovlasého urostlého muže, s ledově modrýma očima. Zvláštní kombinace. Jeho světlé oči přímo zářily.
Věnovala mu úsměv a pomalými pohyby přejížděla rukou po svém těle a tvářila se roztouženě. Ten týden v lidském městě ji prospěl, viděla tam spoustu věcí, které jí teď hodně pomohly.
Sedla si mu na klín a pohyby své pánve ho vzrušila. Nezapomněla přitom věnovat zvýšenou pozornost jeho krku a ušnímu lalůčku. Jemně ho kousala. Cítila jak se chvěl, a zrychleně dýchal, ale pořád to nestačilo. Rukou mu vjela pod suknici a silně ho dráždila. To už nevydržel a povalil ji na zem. Násilím ji rozevřel stehna a vzal si ji.
Jejím tělem projela vlna bolesti a stoupala čím rychleji přirážel, jenže nesměla vydat ani hlásku. A když už to celé trvalo pár minut, bolest přece jen pomalu ustupovala a na její místo nastoupila rozkoš. Prohnula se v zádech a křičela v myšlenkách, protože už to nemohla vydržet. Potom se stejně rychle jako začal od ní odtáhl. Žádný muž s ní nesměl dosáhnout vyvrcholení, proto tu není nikdo jejího věku.
Vstala a měla zase své tělo pod kontrolou, ostatní přihlížející už bylo docela snadné svést, protože každý koho si vybrala, toužil po její pozornosti. Ismée byla krásná dívka od přírody, ale když se snažila, mělo to na ně destruktivní účinky.
Potěšila sedm mužů, než ji schvátilo vyčerpání. Nejprve ji nechtěli nechat odejít, ale stačilo jedno zavrčení toho muže se zářivýma očima a pustili ji. Odešla po vlastních a s grácií, uvnitř spokojená, že úkol zvládla, ale zároveň tak zvláštně pošpiněná. Neměla sílu slyšet ortel dalšího úkolu, lehla si do vany plné horké vody a usnula. Zdálo se jí o muži se zářivě modrýma očima, které jí viděly snad až do hloubi duše. Zapomněla v tu chvíli, že se k ní nechoval o nic lépe než ostatní.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama