Cesta ohněm, kapitola první

25. února 2011 v 16:43 | napsala: Dragita |  Dlouhé povídky
Tato povídka popisuje důležitý mezník v životě jedné mladé dívky jménem Ismée. Patří k rase Zelených Ještěrů, kteří žijí v odlehlých koutech naší planety. Ještě jako dítě byla vybrána, aby se stala Bojovnicí. Výcvik se jí podařilo přežít, i když v to ostatní moc nevěřili. Její otec byl člověk a to bylo vnímáno jako slabost. Sledujte se mnou příběh, který rozhodne o jejím dalším životě, nebo smrti.


Kapitola 1.

V dalekých neprostupných velehorách, zvaných Himaláje, žije jeden velmi zvláštní národ. Jeho obyvatelé si zakládají na anonymitě, a tak o jejich existenci okolní lidská civilizace nic netuší. Nejsou to lidé, jen tak vypadají. Jejich kůže je místy zdobena zelenými šupinami, a oči jim chrání žlutá blána. Jsou to obávaní predátoři, kteří se dokáží přizpůsobit jakémukoliv prostředí. Mají velká zelená kožnatá křídla, díky kterým ovládli nebe, žábry jim umožňují pohybovat se ve vodě po neomezenou dobu a dlouhý šupinatý ocas je společně s ostrými tesáky smrtící zbraní. Jako poslední evoluční výhodou se mohou jevit silné telepatické schopnosti.
Každým rokem, je vybráno několik mladých, kteří se musí podrobit náročnému výcviku. Pokud přežijí a projdou, stanou se z nich Ochránci a Bojovníci starého řádu Acheáles, který tu má velkou moc. Jejich úkolem bude chránit svou rasu před zraky světa. Musí se stát stíny, které nezanechají jedinou stopu. Toto je příběh jedné z nich.


Měla strach. Mučivě svíral její vnitřnosti a do celého těla vysílal nezastavitelný třes. Jmenovala se Ismée. Drobná zelenooká dívka, která stála před svou životní zkouškou. Strnule stála na střeše vysoké budovy a nemohla se hnout. V tuto chvíli úplně zapomínala na svůj dosavadní výcvik. Už jako učenec byla jiná než ostatní. Byla více citlivá, vše prožívala naplno svou duší i srdcem. Přesto se rozhodla plně oddat řádu Acheáles, nejmocnější instituci ve společnosti Zelených Ještěrů. Ano nebyla člověkem, vlastně jen na půl. Právě proto ji také většina ostatních opovrhovala, ale byli to stejně jen nevyzrálá mláďata.
Teď tu stála, nechala vlahý vítr ať si pohrává s jejími neposlušnými vlasy barvy medových pláství, než je rázně sepnula do copu.
Je čas se rozhodnout. Zkouška má tři části, jedna těžší než druhá. Neznala ostatní úkoly, ale ten, který ji teď čeká, se jí vůbec nelíbil. Takže je reálná možnost, že ty další budou ještě horší.
Jenže část jejího já zoufale toužila stát se Achëalonkou, obávanou Bojovnicí, někam konečně patřit, mít uznání.
Neměla přátele, komu svěřit svá trápení, své obavy. Teď jich měla plnou hlavu. Pomalu ji začala ovládat silná chuť křičet z plných plic. Už skoro slyšela, jak se jí ostatní učni smějí spolu s některými kantory. Nikdy to nedokážeš, jsi jen slabá míšenka. Na to nemáš. Vzdej to.

Pomalu se jí vkrádaly slzy do očí. Zatlačila je. Však ona jim ukáže. Do žil ji začalo proudit životodárné odhodlání. Kdo rozhoduje o tom, co je dobré a co špatné? Pokud chce být přijata a složit všechny zkoušky, musí obrnit své svědomí.
Rozkazy se musí plnit v zájmu celého druhu. V zájmu přežití. Roztáhla svá obrovská zelená křídla a skočila.
Jejím úkolem je zabít lidského muže, otce od rodiny, avšak ne velmi čestného. Viděl naši podobu, potkal Ještěra a proti výmazu paměti je imunní. Má důkazy. Fotky a chce je zveřejnit. Proto musí zemřít.

Letěla jen chvíli a už byla v centru města. Budovy kanceláří tu sahaly snad až nebesům. Těch pár dní co se tu potuluje ho sledovala. Věděla, že zůstává dlouho v práci, kde si potom užívá se svou sekretářkou. Ale i tak jí její svědomí nedávalo pokoj. Byl to bezbranný člověk. Jeho jedinou výhodou a zároveň i záhubou byla schopnost jeho mysli nevpustit dovnitř nikoho cizího. Nikdo se mu nemohl dostat do hlavy. Ani starší ne.

Pomalu šplhala po neosvětlené straně budovy k oknu jeho kanceláře. Slyšela všechno. Ty vzdechy, steny a nárazy, co se z místnosti ozývaly. To je prokletí jejích velmi ostražitých uší.
Musela počkat. Ale to jí nezabránilo prozkoumat mysl té sekretářky. Je čistá, až na to, že svedla ženatého muže. Nic o nás neví. Zřejmě se ještě nepochlubil.
Konečně skončili. Donutila tu ženu odejít z místnosti a odebrat se až na druhý konec patra. Tohle nebude hezký pohled.

Byla teplá noc, vanul jen jemný větřík, nebyl tedy důvod zavírat okna, zvláště tak vysoko nad zemí. Ismée je nehlučně otevřela a skočila do místnosti. Kamery jsou vypnuté.
Tiše jako myška se němu přikradla ze zadu a osvědčeným chvatem ho znehybnila. Nedovolila mu křičet ani panikařit. Jeho mozek se ještě neprobral z toho šoku.
V rychlosti mu čistým řezem podřízla hrdlo a zašeptala v jeho jazyce: "Věděl jsi toho až příliš mnoho."
Lehce jeho tělo zmítající se ve smrtelné křeči uložila na zem a vytáhla z pod opasku obřadní dýku. Její čepel vydávala jemnou namodralou záři. Chvíli váhala, ale bez toho by nebyl její úkol kompletní.
Šeptem vyslovila zaklínadlo: "As chaÿra sülus im gälaktë." (Jeho srdce budiž mou trofejí)
Zabodla mu dýku do těla a vyřízla jeho dosud tepající srdce. Všude plno krve.
Ještě musí zničit všechny důkazy a první úkol má splněný. Nikdy však nezapomene na pohled do jeho očí, jak z nich pomalu unikal život. Ta zmatenost, překvapení a poznání…
Polije jeho tělo i krvavé skvrny zvláštní čirou gelovitou tekutinou a za chvíli nikdo nepozná, co se tu odehrálo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama