Cesta Ohněm, kapitola třetí

28. února 2011 v 12:00 | napsal: Dragita |  Dlouhé povídky

Kapitola 3.
Probudil ji šramot. Někdo tu slídí. Opatrně se vynořila z vody a naslouchala. Nic. Dobrých pár minut se ani nepohnula a stejně bylo kolem zase jen to tíživé ticho. Vylezla z vody, omotala kolem sebe osušku a šla prozkoumat vedlejší místnost. Přece jen tu bydlí dočasně, co když jsou tu nějaké tajné chodby? Chůze ji sice dělala trochu problémy jak ji bolelo celé tělo, ale musela to vydržet.
V pokoji ticho, vše na svém místě až na jednu malinkatou věc. Kdyby se nezaleskla, asi by si jí nevšimla. Byla to čelenka, položena na hedvábném šátku.
Zvedla ji k očím a podrobně zkoumala, nikdy tak krásnou věc neviděla. Tenká, lehká, přesto tvarem připomínala vlnky, které zdobily malé lístky a kamínky.
***
Z pod závěsů na oknech pomalu pronikalo jasné denní světlo. Už svítá. Vzala čelenku, odhrnula závěsy a nestačila žasnout. Kamínky se ve slunečním světle třpytili a tvořily mnohobarevné odlesky. Když čelenkou pohnula, odlesky se rozkmitaly až z toho oči přecházely. Tohle musely být diamanty. Nikdy je neviděla, jen o nich slyšela. Ale proč tuto honosnou čelenku dostala? Vždyť ještě nesplnila poslední úkol, nezdálo se jí to.
Chvíli přecházela po místnosti a přemýšlela. V dalším úkolu ji to nepomůže, (i když kdo ví co ji čeká), ceremoniální šperk to také nemůže být, ten se dostává až potom. Nenapadlo ji, že by to mohl být dárek od nějakého ctitele, v tomto odvětví vztahů se moc nevyznala. Na to byl řád docela striktní.
Líbila se jí a jak se oblékala do své kožené zbroje, rozhodla se. Opásaná dýkou zdobenou vzácným kamenem, se vydala na cestu za kněžími. Čelenku vzala sebou.
***
Vzala to chodbami přes hlavní náměstí, které už žilo vlastním životem. Jeho dominantou byla obrovská socha bohyně Spravedlnosti a Rovnoprávnosti Alkmé. Pokaždé když na ni Ismée pohlédla, cítila nesmírnou úctu k práci kameníků a sochařů, jejichž dílo tu stojí už několik staletí. Bohyně vypadala úplně jinak než ostatní,(1) měla dračí hlavu, lidské tělo, kožnatá křídla i ocas jako měla ona - Ismée byla totiž Ještěr, takhle si říkali a rozlišovali se barvou křídel.(2) Bohyně stála v obrané pozici, se zavázanýma očima a u jejích nohou hledali oporu sochy Ještěrů a lidí. Byla celá z oranžovo - červeného kamene s občasnými žlutými žilkami, stejně jako celé zdobení chrámu.
Ismée se po chvíli vrátila zas zpátky do reality a připomněla si kam měla namířeno. Bylo jí líto, že už potom tuto sochu nezahlédne, jakmile složí poslední zkoušku, musí toto místo opustit.
***
Když procházela kolem ostatních Ještěrů všichni na ni zvláštně hleděli, sice měla splnit ještě poslední úkol, ale nebyla přece jediná. Tak proč na ni tak koukají? Došla k Veleknězi zřejmě v nevhodnou dobu, protože právě zapáleně hovořil s jedním mužem. Jen co se otočil, poznala ho. Byl to ten muž se zářivýma očima. Spěšně se s Veleknězem rozloučil a odešel.
"Tak tady Vás máme Ismée, doufám, že jste načerpala dost sil. Čeká Vás totiž ještě poslední úkol, kde budete muset zúročit všechny své schopnosti. Slyšel jsem o tom jak bravurně jste se zhostila toho minulého až jsem měl pochyby jestli jste nepodváděla. Ale Vaše vedoucí Kantorka mne ujistila o opaku."
Pak vytáhl svitek, tentokrát s krvavě rudou pečetí a začal číst.
"Tvým úkolem je získat ocasní trn i s kůží Černého Ještěra. Na důkaz provedené práce si ještě musíš opatřit jeden jeho tesák. Musíš je vyhledat a použít všechny své schopnosti abys přežila a získala své trofeje."
"A to je všechno?" Koukala na něj překvapeně. Černí Ještěři, neboli Bestie, byli jejich odvěkými velmi silnými nepřáteli.(3)
"Nepokoušej se podvádět, díky krvi se dozvíme jestli ten Ještěr předtím žil," pokračoval jako by ji vůbec neslyšel.
"Máš hodinu na přípravu, potom musíš vyrazit a do úplňku, který bude za tři dny, se musíš vrátit."
Už chtěl odejít, když si vzpomněla na čelenku ve své ruce.
"Ctěný Veleknězi mohla bych se Vás na něco zeptat?"
***
Otočil se a pohlédl na ni a uviděl co drží v ruce.
"Vidím, že si přijala."
"Co přijala, to je snad od Vás?" Zeptala se mírně nechápavě.
Přísně se na ni zadíval.
"Ne není." A odešel.
Chvíli tam stála jak solný sloup, než si uvědomila, že čas běží. Má jen hodinu.
Spěšně se vrátila do své komnaty, ale jen otevřela dveře všimla si postavy, sedící v křesle. Nohy jí zdřevěněly mírným úlekem. Jestli nebude příště věnovat více pozornosti svým smyslům, může ji to stát život.
"Pojď dovnitř a zavři za sebou dveře." Řekl ten muž autoritativním hlasem. Poznala ho, ale nevěděla co tu pohledává. Normálně by bez okolků vešla a postavila se do pozoru, musí přece poslouchat své nadřízené. Jenže u tohoto muže si nebyla tak jistá. Jeho zářivé oči ji přímo hypnotizovaly, ale nakonec zvítězil rozum, vešla do místnosti a zavřela.
Stála tam a nedovolila si ani hlesnout, bez vyzvání to nebylo dovoleno. Jenže on nic neříkal, přecházel po pokoji a pozoroval ji.
Pak se konečně zastavil a ukázal na čelenku.
"Jsem rád, že si to přijala."
Už toho měla dost.
"Co jsem měla přijmout?!"
Muž jen pozvedl pravé obočí a nic na to neřekl.
"Nelíbí se ti snad ta čelenka, proč si ji nenasadíš?"
Přešel až k ní, vzal si od ní tretku a pomalu jí ji nasadil. Byl u ní blízko, ale cítila z něj jen ledový chlad.
"Po přijímacím obřadu se staneš mou družkou." Řekl jen tak ledabyle, jako by snad mluvil o historii Lestanstkého národa, která Ismée vždy strašně nudila.
"Ale…"
Nenechal ji domluvit.
"Už je vše zařízené, nos tuto čelenku na znamení, že od teď patříš jenom mě."
Potom ji prudce políbil, jeho dech se jemně třásl. Jiného projevu emoce se od něj nedočkala. Rychle se odtáhl a při odchodu ji nezapomněl připomenout aby ve svém zájmu přežila poslední úkol.
***
Neměla čas nad tím přemýšlet, i když jí myšlenky nedali pokoj. Vždyť spojit se někým bude mít právo až po deseti letech služby.
Čekala mnohem těžší úkol, přesto si bude muset dávat pozor.
Jako první jí čeká najít Černou bestii, nejlépe samotnou, což je poslední dobou vzácnost. Raději se sdružují v tlupách o několika jedincích.
Za druhé ji bude muset zabít a získat své trofeje.
Za třetí, musí v bezpečí a před nadcházejícím úplňkem přistát zpátky v chrámu Zasvěcení.
Vzala si nějaké sušené maso do zásoby, čutoru s vodou a vydala se na cestu.
Letěla na sever, tam se Černí vyskytují nejčastěji. Milují totiž hluboké lesy, sopky, skály a přelidněné oblasti, protože lidé jsou jejich oblíbenou kořistí. Nemohla využít rychlých vzdušných proudů, potřebovala zachytit stopu a ve Vysoké rychlosti(4) to zrovna dobře nejde.
Chvíli měla dojem, že konečně něco zachytila, jenže zase to byl jen planý poplach. Křížence nehledá, potřebuje čistokrevnou bestii.
***
Soustředila se jak nejvíce mohla a stejně na konci dne neměla vůbec nic. Všude kolem se rozprostírala vyprahlá pouštní krajina, kde jen velmi výjimečně zahlédla vysušené křovisko či jedovatého štíra.
Štvalo jí to, má přece dobré smysly. Jen se rozpomenout na ten pach.
Vzala to nad mraky, kde je poněkud chladněji. Na poušti stejně nic nenajde.
Ráno se země pod ní konečně zazelenala, byla unavená, tak si našla bytelnou větev a okamžitě usnula.
Vzbudil ji šílený zápach co se linul okolím. Zbystřila, zjistila směr větru a přitiskla se více ke kmenu stromu. Chvíli slyšela máchání křídel, ale to se rychle vzdalovalo. Nasála vzduch a oklepala se odporem. To musí být nějaká bestie. Že by měla konečně trochu štěstí?
***
V rychlosti se odrazila od větve a zamířila k mrakům. Když nasadí Vysokou rychlost ani oko ji nezahlédne. Sledovala stopu z povzdálí a často byla nucena změnit trasu, vítr si místy dělal co chtěl. Nakonec však přece doletěla k jedné rozložité skále schované v džungli stromů a křovisek. Tady stopa končila.
Už zbývá jen zjistit kolik jich tam je a jak třeba jednoho vylákat. Sice trochu chabý plán, ale aspoň něco.
Jemně přistála na skále, aby nezpůsobila zbytečný otřes a snažila se najít skulinku, nebo zvětralý kus skály, kterým by mohla ucítit její obyvatele. Pokud tam někdo žije, musí tu mít vývodné komíny pro krby, ale jsou většinou dobře maskované, rozčleněné a v tuto chvíli to vypadá i vyhaslé.
***
Když už skoro hodinu hledala - musela se pohybovat navýsost pomalu, ucítila další bestii a ještě jeden neznámý pach, který byl obestřen strachem. Schovala se za velký kus kamene, vítr hrál v její prospěch.
Uviděla dvě bestie jak sebou vlečou spoutaného člověka. Divila se, že byl ještě živý a v celku.
Jakmile otevřely vchod, zavětřila. Uvnitř byl jen jeden, takže dohromady tři. Svým dosavadním tempem by ho našla až za pár hodin. Nyní přesně věděla kde vchod je, jenže ho stejně nemohla použít. Proti třem najednou by neobstála. Potřebovala moment překvapení.
***
Začala být silně nervózní, čas ji tlačil a do chrámu cesta daleká. A právě v tu chvíli, kdy to chtěla otočit a zkusit hlavní vchod, se jí ruka probořila díky zvětralému místu ve skále. Rychle odstranila zbytek uvolněné skály a skočila dovnitř, to přece museli slyšet.
Jenže uvnitř ticho, jako by tam nikdo nebyl. Tasila dýku a opatrně se vydala vpřed. Byla v nějaké tmavé úplně holé chodbě, když na zemi uviděla tělo. Vedle ležela flaška zřejmě nějakého tvrdého alkoholu, aspoň podle zápachu to tak vypadalo. Byla to bestie a pořádně na plech.
Skočila k němu a v rychlosti mu podřízla hrdlo, stačil ji však poškrábat na rameni jak se probral z deliria. Odřízla mu osten a kleštěmi, které nesla sebou mu vytrhla tesák. Nikdo přece nemusí vědět, že ta bestie byla na mol. Bestie byliy totiž postrachem společnosti.
***
Z místnosti těsně vedle chodby se ozvalo sténání a tiché prosby o pomoc. Chvíli se rozmýšlela, zachránit zajatce nebo rychle zmizet, když měla takové štěstí?
Rozhodla se na ně podívat, pokud budou pokousaní, nemá cenu se zdržovat, ale její svědomí by jí nedalo pokoj kdyby byli zdraví a ona je tu nechala. Slyšela totiž hlasy dva.
V poutech byli ke zdi připoutáni dva muži, klečeli na zemi a upřeně na ni hleděli.
"Prosím, pomoz mi." Šeptal jeden tichým hlasem. Bylo na něm ale něco velmi divného. Jakmile se pohnul přesně věděla co. Byl už proměněný, jen si lstivě hrál na oběť.(5) Kdežto ten druhý jen mlčel a nezpustil z ní svůj vystrašený pohled. Sice neměla blánu přes oči ani zelené šupiny po těle, protože je lstivě skryla, o existenci jejich řádu nemá zbytek světa ani tušení. Ale dívka s tesáky a dýkou v ruce, budila celkem respekt, zvlášť na tak vystresovaného člověka.
"Pozor, za tebou!" Vykřikl ten druhý.
***
Otočila se právě včas, když se do místnosti vřítil podnapilý Ještěr. To však neznamenalo menší nebezpečí.
Zasyčela na něj a použila svá "chapadélka" uložená v čelisti a popálila ho na ruce. Zařval a vhrl se na ni. Co ji opravdu šlo byla mrštnost ve vyhýbání se úderům. Vždy aspoň v tomto vynikala. Však kdyby ji jen zubem škrábl, jeho silný jed by ji přeměnil v krvelačnou bestii.
Navíc měla výhodu, zbraň. Jemně namodrale zářila, to vždy když byl v blízkosti člověk.
Párkrát uskočila a podařilo se jí rozpárat Ještěrovi břicho, když pak měl na práci sbírání svých vnitřností podřízla ho.
Pokud počítala správně, zbýval ještě jeden a určitě náčelník. Tihle moc zkušení nebyli.
***
Podívala se na zajatce co ji varoval, teprve teď si všimla, že měl nějak moc světlou pleť na toto podnebí i jeho jazyk znala. Ten se však používal o stovky kilometrů dál v Evropě. V mžiku přepálila svými žahavými "chapadélky" jeho pouta a vzala ho kolem ramen. Nemohl skoro chodit jak byl pobitý. Hlavou jí problesklo aby ho tu nechala svému osudu. Kdykoliv se může probudit ten poslední.
Jestli chceš přežít tak mi trochu pomoz. Poslala mu myšlenku. Ten mírný šok co z toho měl ho aspoň trochu probral. Podařilo se jim dobelhat až díře, kterou sem vlezla.
Tam se zarazila. Ještěřice sice zvednou aspoň tolik co váží i s křídly, ale v jejím případě to bylo zhruba 70 kilo. On vážil ještě o něco víc. Navíc jak s ním vylézt?
"Můžeme…" Začal zajatec, ale ona ho rázně umlčela.
Buď zticha, nebo se ještě vzbudí i ten poslední.
Řekla mu ať jí vleze na záda. Nechápal. Musela ho přinutit, proč byl rozpačitý z normální fráze?
Jakmile se pevně držel začala šplhat. Jenže musela hledat výčnělky, s takovou tíhou jí prsty po skále trochu klouzaly. Naštěstí to bylo jen dva metry. Když byli skoro venku uslyšela řinkot lahví kutálejících se po kamenné podlaze a šouravé kroky. S vypětím zrychlila až se konečně ocitli na čerstvém vzduchu, který jemně chladil její namožené svaly. Proklínala se, že ho tam nenechala.
Rychle mu poručila aby si sednul na zem, musí ho vzít do náruče a pokusit se odletět co nejdál. Bude skoro zkouška její výdrže.
***
Roztáhla křídla a nevšímala si jeho úžasu. Popadla ho a Vysokou rychlostí si to zamířila k mrakům. Jenže těsně nad nimi si všimla, že zajatec nedýchá, byl ještě při vědomí a pomalu modral. Zaklela. Zapomněla jak to působí na lidi. Rychle mu vdechla do plic vzduch a pomalu klesala. Na lidský organismus jsou moc vysoko. Musela chvíli dýchat za oba.
Než klesla pod mraky, musela křídla na chvíli schovat, jakmile by navlhly, přestali by plnit svou funkci.
Jenže opětovné rozevření navíc s takovou zátěží je opravdu náročné. Nedokázala zastavit pomalé klesání a děkovala za to, že letí nad celkem neobydlenými oblastmi. Svaly ji pálily v hlavě hučelo, už dlouho nevydrží.
Sletěla jak nejlépe uměla do korun stromů a krkolomně přistála. Ihned se svalila na zem a omdlela vyčerpáním.
***
Zajatec vyčerpaný několikahodinovým mučení se na ni díval. Už nebyl vyděšený, věděl kdo to je. Aspoň přibližně. Vzpomněl si na jednu krátkou reportáž, která před pár měsíci obletěla svět.(6) Nikdy na ni nezapomene. Mezi sebou bojovali bytosti jako byla ona, barevnokřídlí proti černokřídlým. Všude chaos, řev a cinkot mečů, než zaútočily i na kameramana. Od té doby byl celkem klid, jen média to pořád ještě rozmazávala.
Prohlížel si její mechově zelená křídla a pocítil touhu se jich dotknout. Přiblížil se k ní a s potěšením zjistil, že dýchá, takže tu aspoň neuvízne uprostřed lesů sám. Zkoušel ji jemně proplesknout, jenže bez účinku.
Všiml si, že najednou její kůži lemují zelené šupiny, vypadaly skoro jako pavučina. Dotkl se křídla, bylo sametově jemné a teplé, jak v něm proudila krev. Dívka se zavrtěla a jeho pohled zakotvil na pochvě s dýkou, jejíž čepel jemně namodrale zářila. Nic takového ještě neviděl.
Rozhlédl se kolem aby zjistil kde přesně přistáli a náhodou našel upadenou čutoru s vodou. Napil se chladivé vody a zbytkem začal dívce omýval čelo. Musí se přece probrat než bude noc. Kdo ví co tu žije za havěť.
***
Probudila ji voda stékající po jejím čele. Světlo ji bodalo do očí, dokud ho nepřekryl stín. Lekla se, ale hned se uklidnila. Byl to jen ten zajatec.
"Už jsem se bál, že se neprobereš." Řekl a usmál se, sice trochu bolestně, ale měl napuchlý ret.
Pokusila se vstát, ale svaly ji zradily. Jenže ona se musí vrátit do chrámu. Vždyť zítra bude úplněk.
"Potřebuji se najíst, je tu někde moje brašna, nebo jsem ji cestou vytratila?"
Jakmile to dořekla zakručel i zajatcův žaludek. Brašna ležela jen kousek od něj, tak s hledáním problémy nebudou.
"Mohl bych taky něco dostat? Nejedl jsem celý den."
Posměšně si odfrkla, ona vydržela víc. Teď potřebuje energii.
Dosyta se najedli, i když muž zpočátku brblal, sušené maso mu moc nechutnalo.
"Děkuji Ti za záchranu, mimochodem, jsem Michal." A podával jí ruku.
Znala tyto lidské zvyky a také se mu představila. Celé roky jí to v řádu učili, lidské zvyky, ještěří tradice a spoustu jazyků.
"Jsi hodně zdaleka, nemohu tě dostat domů, běží mi čas a já musím zpátky, kde tě tedy mám nechat? Se mnou nemůžeš."
"To bude problém, jsem bez peněz, v roztrhaném oblečení a ještě k tomu kdesi v Asii nebo Africe, soudě podle pouští co sem zahlédl. K cizincům bez peněz se dobře nechovají."
***
Jak mluvil Ismée napadl spásný nápad. Cestou leží jedno Ještěří město, které má naštěstí o lidech celkem dobré smýšlení a když ho k nim vlastnoručně dovede, určitě ho tam na pár dní nechají než bude mít po zasvěcení.
"Něco mě napadlo, nechám tě v jednom našem městě, kde budeš na čas v bezpečí."
"To snad nemyslíš vážně?" Trochu se při tom otřásl.
"Jak chceš, bud tu umři hladem, buď kořistí pro zvířata a bestie, nebo to přežiješ v jednom našem městě."
"Dobře, ale říkala si, že s tebou jít nemůžu."
"Já v tom městě nebydlím, párkrát jsem tam byla, ale věř mi, znám ho dobře. Je to slušné město. A už nemám čas ani chuť se tu s tebou hádat. Mám málo síly, tak poletíme se zastávkami a zítra odpoledne už musím být u nás."
Snažila se nevnímat bolest svalů a vznesla se s ním do vzduchu.
"Tak mě napadá, co jsi tam vlastně dělala?" Zeptal se jí během cesty.
"To ti nemohu říct."
"No tak, jen mě zajímá co mladá dívka jako ty dělala v hnízdě těch stvůr."
Mlčela, jinak by se sním asi pohádala. Žádná mladá dívka už není. Je dospělá žena se vším všudy.
V noci se utábořili kvůli němu na zemi, tak se ani moc nevyspala, ale už jsou blízko Daureu, horského města. Odtud je to do chrámu jen co by kamenem dohodil.
***
K ránu chytila dva ušáky, jejím "chapadélkům"(7) nemohli uniknout. Když chtěla, nebyli leptavé. V duchu se smála jak se Michal při jídle znechuceně tvářil. Sůl u sebe zrovna neměla a sama ji stejně vůbec nepoužívala.
S vypětím všech sil dorazila k poledni do Daureu. Stráže i všichni měšťané si je divně prohlíželi, žádný člověk jejich město ještě nespatřil. Šel ale s autoritativně vypadající dívkou, takže nic neřekli ani se je nepokusili zastavit.
Dorazili k penziónu, docela solidně vyhlížející skalnaté budově, kterou prorůstal břečtan.
"Tady na mě počkáš, než se vrátím. Zaplatím ti jídlo i nocleh, ale toto město neopouštěj."
Majitelka byla velmi vstřícná, zvláště, když Ismée vytáhla z kapsy svůj talisman z Čaroitu, vzácného fialového kamene.
"Nebojte tady bude v úplném bezpečí. Naše město je lidmi přímo fascinováno, určitě se tu nebude nudit."
Zavedla je to pokoje a vše ukázala, dokonce tu byla i pěkná koupelna. S přáním pěkného dne je nechala osamotě.
"Jak dlouho tu mám zůstat?"
"Pár dní, nanejvýš týden, nevím jak se mi to protáhne."
"Takže mi neřekneš proč si tam byla a proč tak spěcháš vrátit se domů?"
"Řeknu ti jen jedno, není to můj domov, počkej tady a nedělej problémy, vrátím se."
Sice měl ve tváři ještě spoustu otázek, ale Ismée se otočila spěšně opustila pokoj. Má jen pár hodin aby dorazila do chrámu.
***
***
***
(1) - v ostatních příbězích jsou jsou všichni bohové Draci
(2) a (3) - veškeré podrobnosti o rasách najdete zde
(4) - Vysoká rychlost - je pojem pro zrychlení letu, letí tak rychle, že je žádné oko nezahlédne, bohužel se tím Ještěr hodně vyčerpá.
(5) - Ještěři i Bestie mají v zubech jed a dokáží člověka kousnutím proměnit, Bestie mají ale jednu výhodu navíc - dokáží přeměnit ostatní Ještěry na krvelačné Bestie bez duše - více v článku na který odkazuji v záhlaví
(6) - pokud se o té bitvě chcete více dozvědět, přečtěte si román Ještěří lidé
(7) chapadélka, nebo-li šlahouny mají Ještěři uloženy v čelistech. Rozevřou svou bradu a vystřelí je(podobně třeba jako v Blade II - jejich rozevřené čelisti se mi ještě nepovedlo nakreslit) Vždy jsou po jednom páru. Dokážou být leptavá jako kyselina, nebo sloužit jen jako další pár rukou. Jsou dlouhá několik metrů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama