Temný vrah, kapitola druhá

25. února 2011 v 17:08 | napsala: Ettëlea Dragons
Ležel jsem na posteli a nepřítomné hleděl na dřevěný strop nad sebou. Všude kolem bylo
takové ticho, byla to příjemná změna po ruchu v ulicích vesnice. Trpělivě jsem vyčkával až mi víčka
klesnou a dostaví se vytoužený spánek, ale necítil jsem ani únavu , což mě celkem mrzelo. Upadnout
do hlubokého, bezesného spánku je stokrát lepší než bdít, když vám hlavou běží spousta
znepokojivých myšlenek. Má mysl se těm myšlenkám sice vytrvale bánila, ale nakonec to vzdala a já
upadl do neklidného spánku.
Kráčel jsem dlouhou temnou chodbou. Nedohlédl jsem nakonec, ale věděl jsem, že musím jít,
stále vpřed. Odkudsi se ozval hluboký, chladný hlas. "Jsi vrah, zklamal jsi. Zklamal jsi všechny… Jsi
vrah."
Neodporoval jsem tomu hlasu, neboť měl pravdu. Jsem vrah. Lidé mě nazývají Temným
vrahem, to proto, že jsem jako stín, nikdy mě nikdo z nich nespatřil, nikdo mne nechytil při činu.
Zabíjím, abych sám žil… Ale co je to vlastně za život? Jedinou náplní této mé zatracené existence
je vraždit, pohybovat se ve tmě, v neustávajících stínech, přežívat na hranici žití. A nezabíjí pro
nějaké vyšší dobro, zabijím pro peníze, které mě drží při životě. Jsem součásti tmy už od nepaměti,
nepamatuji se, že bych někdy dělal něco jiného. Už ani nevím, jak dlouho chodím po světě nebo, kde
jsem se vlastně narodil. Ano, vypadám sice mladě, ale to je jen iluze, jsem totiž temný elf a ti stárnou
velmi pomalu. Už mnoho, mnoho let jsem členem Společenství nájemných vrahů a za ta dlouhá léta
jsem si dokázal mezi ostatními zabijáky vybudovat autoritu, i když takové, jako je Seja baví neustále
provokovat, spaluje je závist, ale ve skutečnosti to jsou zbabělci. Já neuznávám autority, na nikom a
ničem mi nezáleži, jen na sobě a o tom také občas pochybuju. K nikomu nic necítím, už nevím, co jsou
to city, či emoce. Nikdy nelituju, nikdy nepřemýšlím nad tím, že zabíjet je špatné, prostě to dělám.
Nikdy nezaváhám a bez milosti nechám svůj meč dopadnout na hlavu toho, díky komu se udržím na
živu, nezajímá mě důvod proč má ta osoba zahynout, nezáleží na tom, nezáleží na ničem….
Stále jdu tou chodbou, pořád vpřed a opět se ozve ten hlas. Jako bych ho odněkud znal, ale
nemůžu si vzpomenout… "Jsi stvůra. Jen se na sebe podívej! Jsi démon, samo tvé jméno značí démon
a opravdu jím jsi! Zabíjíš, nic necítíš… Zklamal jsi mne! Nejen mne, všechny." Cítím, jak mě pálí oči, jak
mi cosi studeného stéká po tváři… Už vidím na konec chodby, září tam oslnivé světlo a oslepuje mne.
Vidím jen nějakou postavu rýsující se proti tomu světlu a mám pocit, že bych ji měl znát a najednou
cítím, že si vzpomínám, ano, vzpomínám…
Prudce jsem sebou trhl a probudil se. Mohlo být kolem poledne, usuzoval jsem podle svého
kručícího žaludku a podle toho, že místnost už rozhodně nebyla prázdná. Na postelích spalo nebo se
jen tak povalovalo několik mužů, další pak seděli okolo kulatého stolku uprostřed místnosti a hráli
karty. seja nebyl nikde k vidění, což bylo jen dobře. Protáhl jsem si spánkem ztuhlé svaly a vstal. Cítil
jsem na sobě nepříjemné pohledy, místnost utichla a všechny oči v místnosti se rázem upřely na mě.
Nikdo nepromluvil. Báli se mě. Věřili totiž, že dokážu ovládat magii. Nepopírám to, ne úplně, protože
vím, že ve mně dřímají magické schopnosti, ale já je netoužím probouzet. Každý mág, tedy člověk,
který dokáže ovládat magii, musí odejít do Kruhu mágu, společenství shromažďující mágy a to jsem
samozřejmě nechtěl. Kruh mágů, byla to banda lumpů, větších než jsem já. Rozmrzele jsem pohlédl
do nepřátelských tváří svých kolegů a pak jsem se bez jediného slova oblékl a opustil noclehárnu.
Venku mě do očí udeřilo ostré světlo poledního slunce. Rozhlédl jsem se a váhal, kam se
vydat. Opět se ozval můj, hladem rozbolavělý žaludek a tak jsem se vydal směrem k návsi. V ulicích už
nebylo tak plno, bylo poledne, tedy čas, kdy většina obyvatel seděla doma, či v hostinci u oběda. Ve
vesnici byly hostince dva. Jeden byl spíše pro bohatější kupce a obyvatele a druhý patřil chudším
poutníkům, cestovatelům a nejrůznějším pobudům. Zvolil jsem druhou možnost, zejména proto, že
tam byli vždy méně zvědaví lidé a člověk se tam mohl leccos dozvědět z různých koutů země.

O chvíli později jsem tedy seděl ve špinavém, malém hostinci plném různých podivínů.
Vzadu, na opačné straně místnosti se odehrávaly pěstní souboje a ozýval se odtamtud hluk, křik a
nadávky, když někdo dostal do zubů. U velkého krbu postával jakýsi bard a zpíval písně o hrdinech
a nadpřirozených bytostech. U velkého stolu nedaleko mě seděl hlouček ušmudlaných zlodějíčků a
pomocí kostek obíral jeden druhého o peníze. Pohodlně jsem seděl na židli, zahalen v plášti s kapucí
a pozoroval všechny kolem. Když přede mne na špinavou lavici postavil hostinský ještě více špinavý
korbel s pivem a zeptal se, co budu chtít jíst (i když se vyjádřil daleko neslušněji), poručil jsem si
polévku a krajíc chleba. Zanedlouho mi jídlo, pokud se tomu tak vůbec dá říkat, donesl. Polívka byla
řídká jako voda a plavalo v ní podivné něco, raději jsem to blíže nezkoumal. Naházel jsem jídlo do
sebe a pak jsem se, protože jsem dnes měl spoustu času a žádnou práci, přesunul blíže ke krbu a
zaposlouchal se do bardových písní.
"Hej ty, podivíne! Poď si to s námi rozdat" hej, no tak poď! Zmalujem ti ten tvůj ksicht, žes
to ještě neviděl!" Pokřikoval na mě jeden z pobudů z hloučku zápasníků. Jen jsem se odvrátil
a radeji pozoroval mladou dívku ve špinavých, roztrhaných šatech, jak pobíhá okolo stolů a
obsluhuje "hosty". A i když se mermomoci bránila, kdejaký vandrák si na ni sáhl. Zrovna donesla
pivo jednomu kráči kostek a ten ji hned strhl k sobě na klin. "Tak co krasotinko? Trochu si spolu
zašpásujem ne?" Usmíval se slizce a svými špinavými prackami jí šmátral pod sukní. "Ne! nech mě,
pusť mě, okamžitě!" Bránila se, ale nic jí to nebylo platné. Spíš ho tím ještě více rozzuřila. Chlap se za
mohutného povzbuzovaní okolních zvedl, pěvně chytl dívku za ruku a strhl z ní poslední zbytky hadrů.
Stála tam, úplně nahá a já jsem z ní nemohl spustit oči. Ne že bych se zamiloval, to jsem neuměl, ale
už dlouho jsem neměl žádnou ženu. Ale to už jí chlap zvedl a odtáhl jí kamsi do jednoho z temných
koutů. Pak už se ozýval jen její křik a chlapovo funění. Odvrátil jsem se a vyděšeně jsem s sebou cukl.
Vedle mě totiž seděl jakýsi muž. Stejně jako já byl zachumlán do dlouhého pláště a tvář zahalenou
kapucí. Byl to vrah, stejně jako já. A nebyl to ledajaký vrah, byl to vrah - posel. Takovýto člověk měl
za úkol donášet ostatním z cechu zprávy.
"Ano?" Otázal jsem se.
"Posílá mne velitel." Řekl tichým hlasem, aby ho nikdo nemohl slyšet, i když díky okolnímu hluku to
ani nebylo možné. " Máš se za ním okamžitě dostavit, má pro tebe nový úkol a prýt to spěchá. Mám ti
vyřídit, že tentokrát to není jen tak ledajaký úkol.! To řekl, vstal a odešel. To byl jeho úkol a splnil ho.
Já jsem zůstal jeětě chvíli sedět, zčásti proto, aby to nebylo nějak nápadné a zčásti proto, že jsem
byl překvapen. Nový úkol a ne ledajaký? Pomyslel jsem si a opustil jsem hostinec. Dnes mě určitě
nečekala poklidná noc s ženou, tak jak jsem si představoval…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama