Cesta Ohněm 4. kapitola

7. března 2011 v 12:00 | napsal: Dragita |  Dlouhé povídky
4. Kapitola
Vybírala si jen ty nejrychlejší vzdušné proudy a vypětím všech sil mávala křídly. Slunce pomalu končilo svou pouť světem a Ismée docházel čas. Nesmí zapadnout dřív, než stane na prahu chrámu. Nebe bylo téměř bez mráčku tak byl vidět i měsíc, který se co chvíli ujme své vlády nad nocí. Když konečně uviděla ty známé skalnaté vrcholky skoro už padala únavou. Bleskově se snesla k malé průrvě ve stěně a vlezla dovnitř. Položila ruku na výstupek, zašeptala heslo a vběhla dovnitř. Svaly už ji nechtěly dále poslouchat, ale byla na sebe tvrdá, stejně si za to může sama. Kdyby mu nepomohla, takhle by se nevyčerpala.

Celá zadýchaná poklekla před veleknězem ve svatyni.
"Mocný Dar-Asslu, jak zněla vznešená forma jeho jména, úkol splněn. Zde ti předávám tesák a ocasní trn z Černé bestie."
"Ctěná Ismée, přijímám tvé trofeje a blahopřeji Ti k úspěšného dokončení závěrečné zkoušky. Nyní jsi hodna projít obřadem Zasvěcení a stanout v našich řadách jako Bojovnice a Ochránce. Běž si odpočinout do svých komnat, vidím, že jsi znavena. O půlnoci obřad začíná, buď při síle." Řekl Velekněz, ale moc se neusmíval, jako by neměl radost z nové nadějné členky řádu. A to vskutku neměl, vždyť pro ni už bylo naplánováno něco jiného, co nemohl ovlivnit.

Z posledních sil se zvedla a zapotácela se. Ve svatyni už nikdo nebyl. Dobelhala se v rámci svých možností do své komnaty, padla na postel a usnula.
Postel se zhoupla a to ji probudilo. Rozlepila své unavené oči a spatřila svého budoucího druha. Ani neznala jeho jméno, ale podle těch zářivých očí by ho poznala kdekoliv.
"Vypij to." Strčil ji k ústům misku se zapáchající tekutinou.
Usrkla a musela se zašklebit, nesnášela pachuť odvaru z kořene Kreshar.
Muž se tvářil neúprosně. V tu chvíli vypadal, že by jí to klidně nalil do krku i násilím.
S krajním odporem vypila všechen obsah misky, výtažek z kořene totiž napomáhá regeneraci svalů a dodá tělu novou energii. Jenže jeho chuť byla horší, než vývar z cibule.
"Úkol jsi splnila jak vidím, ale stálo tě to hodně sil. Donesl jsem sušené ovoce, potřebuješ být při obřadu silná."
Zatvářila se mírně rozpačitě, vždyť úkoly už má za sebou.
"Žádné zkoušky už tě nečekají," řekl, když si všiml jejího výrazu, "ale očekává se, že při obřadu musí každý nový člen vypadat silně. Máš ještě dvě hodiny času."
Nic více jí neřekl, jak to bude probíhat se zřejmě dozví až těsně před začátkem. Posunula se na posteli do mírného sedu, cítila jak výtažky ze vzácného kořene už plní svou funkci a vrací se jí energie. Celým tělem jí proudilo blahodárné teplo.

Pozoroval ji, seděl na posteli jen kousek od ní a ani se nepohnul. Najednou se strašně chtěla zeptat na jeho jméno, přece když se s ním musí spojit, měla by ho znát. Chvíli váhala, neslušelo se mluvit bez vyzvání s nadřazenými členy řádu. Jenže to tíživé ticho neustále sílilo až to nevydržela.
"Mohu znát Vaše jméno? Přece se nemohu spojit s někým koho neznám."
Po jeho tváři přeběhl jen letmý úsměv, než zase se svou běžnou kamennou maskou odpověděl.
"Mé jméno není v tuto chvíli důležité, koukám, že etiketa chování ti nic neříká, ale brzy se to naučíš."
Poprvé z něj Ismée zamrazilo, jak to myslel?
Nevnímal její mírné rozčarování a odešel z místnosti.

Zbývající čas horečně přemýšlela. Myslela na Michala, člověka, kterého zanechala v Daureu. Dala mu slib a ona je vždy plní. Ale jak to udělat aby mohla na pár dní zmizet a nemít z toho problémy? Ten muž se zářivýma očima ji něčím přitahoval, ale zřejmě to byla jen iluze. Nic než chladného a odměřeného chování se od něj nedočkala, navíc věděla, že jakmile s ním uzavře Spojení, může si nechat o kariéře Bojovnice leda tak zdát. Co by hledal vysoce postavený Ještěr z řádu právě u ní? Jedině potomky.

Navíc to, jak ji zmohlo dostat Michala jen do Daureu, zcela vylučuje možnost, že by ho v rámci několika dní dostala domů. Těžké to dilema.
Snědla celou mísu sušeného ovoce a zapila to vodou. Už se cítila mnohem lépe než před pár hodinami. Bylinky vždy udělají svoje.
Ozvalo se mírné zaklepání a nějaký dívčí hlas. Jen co vešla, poznala ji. Byla to jedna z učnic, se kterou procházela výcvikem. To, že má na sobě roucho služebné znamenalo jediné. Neuspěla ve zkoušce, jenže byla na živu, takže se k poslednímu úkolu ani nedostala.
"Ctěná Ismée," poklonila se, ale neušlo jí jakým sarkastickým tónem vyslovila její jméno, "nesu ti obřadní šaty, plášť a ceremoniální šperk Dračí slzu."

Byl to vskutku jednoduchý, ale zajímavý šperk tvořený velkou slzou dračího achátu, který byl mistrně ozdoben tepanými dráty. Hedvábné šňůrky, na kterých byl zavěšen hrály barvami zapadajícího slunce.
Dívka přešla k Ismée, připnula jí šperk na šíji a oblékla ji. Do obřadního roucha se nikdo nesmí oblékat sám. Tím její práce skončila, než však odešla neodpustila si poznámku.
"Stejně si to měla lehčí než Talea, leží teď v lazaretu a umírá v bolestech." Vmetla Ismée do tváře.
"Počkej moment," chytila dívku za paži, " jak to myslíš lehké? Co měla za Talea za úkol?" Celou dobu pochybovala o svém třetím úkolu, že by oprávněně?
"Talea měla najít klan Černého draka patřící bestiím a ukrást rubínové oko Zevrana - Draka Temnoty."
Polil mě studený pot, klany bestií žijí v tlupách po stovkách až tisícovkách a je skoro nemožné se dostat do jejich svatyně a ukrást soše jejich božstva rubínové oko, aniž by si Vás všimly. Zní to jako sebevražda? Ano, klan přijímal, jen ty nejlepší a nejdůvtipnější, vždy je cesta.
Dívka se Ismée vysmekla.
"Měla bys tam ležet ty místo ní." Štěkla na ní, než za sebou práskla dveřmi. Ismée byla mírně v šoku, proč dostala lehčí úkol? Měla právo dívce minimálně jednu vrazit, za to jak s ní mluvila, protože se teď nacházela na vyšším postu, ale ve svém rozčarování si na to ani nevzpomněla, časem na ni taky dojde..
"Už je čas." Ozvalo se za dveřmi.

Rychle upravila svůj plášť, nasadila si čelenku a vyrazila. Vedla ji kněžka v rudé róbě se zlatým lemováním. Za ní se utvořil průvod Sohů v rudých kápích se svícemi. Takhle se nazývali Ještěři, kteří usilovali o to být knězi, ale neuspěli. Teď musí všem oddaně sloužit, dokud jim nebude dána druhá šance. Ta však nemusela nikdy přijít, ale pro některé je to lepší než smrt.
Spletitými uličkami došly až do Svatyně sloužící k zasvěcení nových členů řádu. Uvnitř bylo živo. Hrála tam omamná hudba a řádové tanečnice v hávech barvy krve vlnily svými těly do rytmu. Jejich šátky a lemy šatů se vlály snad všemi směry a umocňovali dojem z hudby. Po stěnách hořely obrovské pochodně.
"Ismée, teď musíš projít pásem řeřavých uhlíků, nesmíš ucuknout ani sejít z cesty. Jakmile dorazíš na konec, sejmy svůj plášť, projdi bažinou krve a ohnivým portálem, nezapomeň věnovat svůj pohled jedině Veleknězi chrámu, nic tě nesmí rozptylovat. Potom poklekni na koleno před Dar - Assanem a s rukou na srdci odříkej přísahu. Jedině pak si hodna stanout v našich řadách. Smyjí z tebe krev a dostaneš tetování řádu. Než odejdeš, nezapomeň zapálit svíci u nohou Reshaqa, stvořitele."
Poslouchala tyto rady a snažila se je zapamatovat. Rituál zasvěcení je přísně tajný. Už se nebála, necítila strach. Chtěla dokončit co začala a získat si úctu řádu, jenže toho hlodajícího červíka se nezbavila. Proč to měla lehčí, ona by to přece zvládla. Na mysl ji přišel muž se zářivýma očima.
"Tak už běž." Sykla kněžka.

Hudba neustávala, spíše přidala na síle jen co Ismée vešla do sálu. Kolem ní tančilo na dvacet tanečnic, přesně tolik kolik jí bylo let. Středem se táhnul dlouhý pruh plný žhavých uhlíků, naštěstí nebyl delší jak dva metry.
Zhluboka se nadechla a položila své bosé nohy na rozpálenou zemi. Bolelo to, ale snažila se na to nemyslet a svůj pohled upírala vpřed na Velekněze. Se zatajeným dechem šla pomalou chůzí a cítila pach spálené kůže až se jí z toho dělalo mdlo. Řád nikdy nedával nic zadarmo. Brzy to bude za ní, jen vydržet.
Jakmile stanula opět na chladivém červeném mramoru, kterým byla zem pokryta, oddechla si. Nyní musí projít membránou krve. Krev je totiž znamením života, znovuzrození. Odhodila svůj plášť a stanula před patriarchy jen drobném rouchu, který jí nejvíce připomínal plavky.

Vešla do bažiny po schodech, které končili až na dně. Krev byla teplá, vazká a nedalo se v ní dýchat, musela proto na delší dobu zadržet dech. Tomuto říkají už žádné zkoušky?
Už jí docházel dech, když konečně narazila na schody vedoucí zpět nad hladinu. Tím jak byla krev hustá, se v ní jen velmi špatně pohybovalo a stálo ji to hodně sil a času. Přitom bažina neměřila na délku více jak dva metry.
Vyšla ven, kůži vlasy a vůbec celé tělo zabalené do lepkavé tekutiny a stanula tváří v tvář ohnivému portálu. Určitě tu byl za účelem postrašení kandidátů, protože cítila v té krvi něco, co tam normálně být nemá. Jak jinak by vydržela tak dlouho v tekutém stavu? Oheň ji teď určitě neublíží. Sebevědomě vkročila do portálu a skutečně se jí hladové ohnivé jazyky ani nedotkly, jen jemně pálily.

Byla u cíle. Stanula před trůnem Velekněze a ostatních patriarchů řádu. Dokázala to.
Rychle poklekla na koleno a vyslovila přísahu.
"Soqo räso, e imor vidä fiqra Acheáles. O Sallqarus das exiqenci e soqo prösteqe imör vidä, minqëre unsoqa. Numqir figra suqo bäxo conriqé e pürsa devöntiqor. Khure iq.

Volný překlad: (Co budu dýchat, můj život patří řádu Acheáles. Tajemství naší existence budu chránit svým životem a nebudu mít slitování. Vůli řádu budu plnit za jakýchkoliv podmínek a s naprostou oddaností naší věci. Tak přísahám. )

"Vstaň sestro a vítej v našich řadách." Promluvil hlubokým hlasem Velekněz a pokynul rukou.
Z postranních chodbiček přišli Sohové a smyli z ní zbytky zasychající krve. Potom ji na lopatku vypálili znak řádu. Neusykla, i když to pálilo jak čert. Nakonec ji oblékli do červeného hávu s oranžovým zdobením a na krk připnuli dlouhý masivní náhrdelník šitý se vzácných perel a kamínků. Dokonale ladil s dračí kapkou.
"Nyní si připravena vzít si svou odměnu. Následuj nás."
Patriarchové mezi nimiž byl i muž se zářivýma očima, se odebrali do chodby napravo. Věděla co bude následovat. Hostina na její počest, kdy musí sníst lidské srdce. Hudba v sálu utichla.

Zapálila svíci u nohou draka ohně Reshaqa a vešla za nimi do Hodovní síně. Byla to menší ale vysoká místnost, kterou osvětlovaly snad tisíce svící. Dlouhý masivní mahagonový stůl byl dominantou celé síně. V rozích plály solné lampy ve tvaru ohnivých jazyků. Velekněz pokynul aby zasedla po jeho pravici, takovéto privilegium bude mít jen dnes.
Na stůl začaly Sohové nosit kvanta jídla, ale nikdo se ničeho ani nedotkl, dokud se Ismée nepustila do své trofeje, samozřejmě syrové. Váhavě se zakousla. Musela uznat, že to není špatné, dokonce výborné, jen jí na mysli vytanula vzpomínka na majitele. Otřásla hlavou, na takové myšlenky není čas, všichni se na ni dívají.

Po hostině se znavená položila do vany s horkou vodu. V této komnatě bude už maximálně dva dny, než se přesune do Jarqy, hlavního města řádu Acheáles. Hlavou jí vířilo moře myšlenek, ještě musí vyřešit tu záležitost s Michalem. I když přísahala, své sliby plní. Když mu pomůže, uleví své duši, život za život. Jeden vzala a jeden zachrání.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama