Temný vrah - kapitola čtvrtá

16. března 2011 v 19:19 | napsal:Ettelëa Dragons

Spolu


"A teď k tomu novému úkolu." Řekl Velitel, pak se ale zarazil. " Myslí, že by to mělo být určeno jen tvým uším Rauco." S těmi slovy se otočil na Seju. Tomu chvíli trvalo, než pochopil, jak to myslí. Když pochopil, otočil se a beze slova odešel. Ještě předtím než za sebou stihl zavřít dveře, za ním Velitel zavolal. "Buď zpátky nejpozději tři hodiny po západu slunce, ať máš čas se připravit na cestu. Vyrážíte zítra hodinu před východem slunce." Seja za sebou jen mlčky přirazil dveře. Velitel ještě okamžik vyčkával, než usoudil, že nehrozí, aby je kdokoli poslouchal, pak promluvil. "Před několika dny sem, do vesnice dorazil posel. Cestoval prý mnoho dní, vyslán jakýmsi mužem z města Wenyd. Jeho jméno mi ale neprozradil. Řekl mi však, že ten muž touží poznat nejmocnější vraha současnosti, že pro něj má úkol, který nikdo jiný nemůže splnit. Snažil jsem se tomu poslu vysvětlit, že Wenyd je příliš daleko a že po celé zemi má náš cech spoustu dobrých vrahů, ale ten muž z Wenydu, tak vzdáleného města si prý žádá speciálně tebe, jen tebe Rauco a trvá na tom."

Elf stál zamyšlen, pohled upřen na dřevěnou podlahu. "Proč zrovna mě? Nenapadlo tě, že to může být past?" Pohlédl na svého Velitele. Ten pokýval hlavou. "Jistěže napadlo, ale odměna je lákavá. Ten záhadný muž nám po poslovi poslal tolik peněz, kolik ty nevyděláš ani za rok a další peníze našemu cechu slíbil, pokud přijedeš. A i tobě samému prý slíbil tučnou odměnu." Začal přecházet po místnosti s rukama za zády. "Ano, může to být past. Musíš na sebe dávat pozor, musíš být opatrný. Ale tolik peněz nemůžu jednoduše odmítnout, celý cech z nich může dlouho žít…"
"Samozřejmě." Odfrkl si. "Jednoduše mě vyměníš za pár zlaťáků. Mělo mě hned napadnout, že za tím budou prachy."
Velitel se k němu prudce otočil, jejich pohledy se setkaly. "Jsme vrazi, elfe. Pro peníze uděláme cokoli. Copak ty tak nežiješ? Ty bys bez mrknutí oka vyměnil můj nebo číkoli jiný život za pár ubohých zlaťáků, aniž by ses nad tím zamýšlel. Tak proč bych to měl dělat já? Je pravda, že vyděláváš dobře, ale jsi nahraditelný, těžko, ale přece. Mám snad jiný důvod chránit tě?"
Rauco mlčel. Co na tohle mohl říct? Nic, byla to pravda. Odvrátil se. "Takže, co přesně bych měl udělat?"
"To posel neřekl, vše potřebné se dozvíš až na místě."
"To je skvělé, mám jet do Wenydu, který je vzdálen mnoho dní, navíc začíná zima, takže cesta bude o to složitější. Nevím, proč tam vlastně pojedu, ani co nebo kdo mě tam čeká. A navíc, mám jet s člověkem, kterého k smrti nenávidím. Skvělé vyhlídky!" Otočil se tváří zpět k Veliteli. "Dej mi, pane jen jeden jediný důvod proč. Proč bych měl tenhle pochybný úkol přijmout?!"
"Peníze. Čeká tě odměna." Rauco mu už už chtěla skočit do řeči a říct, že je mu nějaká odměna ukradená, ale on ho mávnutím ruky zarazil. "A pokud ti tenhle důvod nestačí, tak pak pojedeš jen proto, že ti to já přikážu. A ty mě poslechneš, na tvé hrdosti mi vůbec nezáleží. Jsem tvůj nadřízený a přikazuji ti, jeď!"
Mlčel dlouho. Nechtěl ho poslechnout, chtěl mu říct, že nikam nejede, že mu na jeho hloupých rozkazech nezáleží, ale copak mohl? Na tom člověku vlastně závisel jeho život. To od něj dostával peníze, za které potom žil. Kdyby se mu nyní vzepřel, vyhodili by ho, a co by potom dělal? Sklonil hlavu. "Jak nařizuješ, pane. Zítra, hodinu před východem budu připraven na cestu."
"Spolu se Sejou."
Mladík na něj vzpurně pohlédl. "Spolu s ním." Procedil skrz zuby a otočil se k odchodu.
"Počkej." Vyzval jej Velitel. "Nenechám tě jen tak si odejít. Vezmeš si Temného, u tvé postele je přichystán váček s penězi a nová dýka. A také sebou vezmeš našeho nejrychlejšího sokola, protože jakmile dorazíš do Wenydu a dozvíš se, co je to za úkol, pošleš mi zprávu."
"Jak přikazuješ, pane. Jen mi ještě řekni jednu věc…" řekl, když se zastavil u dveří, zády k Veliteli, s rukou na klice. "Proč se mnou posíláš Seju? Chceš se ho zbavit?"
"Ne, tak to není. Jen vím, z vlastní zkušenosti, že člověk by neměl být v těžkých chvílích sám. A já tuším, že tebe těžké chvíle čekají. A proč zrovna toho zrzka? Myslím, že se z tohoto společného cestování oba hodně naučíte." Velitel byl velmi moudrý muž, nebyl to ledajaký velitel cechu vrahů, byl víc. Věděl, že Seja ještě sehraje důležitou roli. S tím temný elf odešel, ale ta slova mu v hlavě zněla ještě dlouho poté. Co by se on mohl naučit od někoho takového, jako byl Seja?
Venku se změnilo počasí. Nyní bylo skutečně poznat, že se blíží zima a za několik dní tvrdě udeří. Nebe bylo temné, zatažené. Černé mraky pluly zlověstně po obloze a nepronikl jimi žádný teplý, sluneční paprsek. Od severu vál chladný, ostrý vítr. Rauco stál kousek za branou vesnice, tváří k větru, který se do něj silně opíral. Potřeboval chvíli přemýšlet. Všechny potřebné věci na cestu měl už sbalené a připravené vedle své postele v noclehárně. Nakoupil nějaké zásoby jídla, ale nemohl toho brát moc, protože potřeboval jet rychle. Budou muset se Sejou něco ulovit, až jim dojde jídlo. Tušil, že cesta do Wenydu jim zabere v nejlepším případě týden, ale pokud napadne hodně sněhu, nebudou moct jet tak rychle, takže hrozí, že jim bude trvat dva, možná tři týdny, než tam dorazí. To nebylo pěkné pomyšlení. Opět mu v mysli proběhlo to, že pocestuje se Sejou. Pořád nechápal, proč zrovna s ním. Ale rozhodl se na to teď nemyslet, rychle zaplašil poslední myšlenky na cestu, zavřel oči a užíval si poslední chvíle samoty. Zaklel, když mu tváře začaly bičovat velké kapky deště.
Dneska je to déšť, zítra to může být sníh… Pomyslel si. Nenapadlo ho nic, jak oddálit odjezd, proto se rozhodl vrátit do noclehárny, aby se alespoň trochu prospal.
V noclehárně nikdo nebyl, dokonce ani Seja ne. Všichni ostatní nejspíš pracovali nebo byli v hostinci, hráli karty, popíjeli nebo si užívali s nějakou děvkou. Ale kde byl Seja? On snad nepotřeboval spát? Pokrčil rameny a svalil se na postel. Ani nevěděl, kdy vlastně usnul, ale probudily ho tiché vrzání podlahy, někdo tu byl. Rauco otevřel oči a zíral do tmy před sebou. Pak se ozval tichý hlas.
"Elfe, vstávej, už je čas. Musíme vyrazit!" Byl to Seja. Rauca udivilo, že ho budí zrovna on. Beze slova vstal, popadl své sbalené brašny a následoval Seju do stáje. Koně už byli osedlaní a připravení na cestu. Venku panovala tma, ale daleko, na obzoru už nebe pomalu bledlo, známka blížícího se východu. V tichosti vyvedli koně ven, kde jim k sedlům připevnili plné brašny, nasedli a pobídli oba koně do kroku. Rauco seděl na velkém, silné, černém hřebci - Temném, kterého mu daroval Velitel, Seja jel na ryzé kobylce nevelkého vzrůstu, zato mrštné a rychlé. Společně vyjeli vstříc daleké cestě a dobrodružství. Když se slunce vyšplhalo na oblohu, začalo lehce sněžit a oni už byli daleko od vesničky, uprostřed zalesněné pustiny a před nimi ležela ještě dlouhá cesta… Bůh ví, co je na ní čeká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama