Cesta Ohněm - 5. kapitola

5. dubna 2011 v 12:00 | napsal: Dragita |  Dlouhé povídky
Ismée se rozhodla, že Michala dostane domů, ale napřed se musí dostat z chrámu a najít ho.
Jedná se o předposlední kapitolu;)

5. Kapitola

Zahalená do látek pozorovala východ slunce, ten krásný přírodní úkaz co ji dennodenně fascinoval. Přemýšlela, nemůže přece jen tak na pár týdnů zmizet, bude muset nějak vyřešit problém s "modroočkem", jak nazvala muže se zářivýma očima, který se s ní chce Spojit. Neřekl jí jméno, spíš nechtěl říct, tak mu může říkat jak chce, samozřejmě jen v duchu. Pořád je to její nadřízený.
Michal na ní spoléhá, už několik dní čeká v ještěřím městě, nesmí ho zklamat.
Tok jejích myšlenek přerušilo menší zaklepání.

"Dále, je otevřeno."
Vešel její nastávající a Ismée si všimla samolibého úsměvu na jeho tváři.
"Dobré ráno Ismée, tak už si plnohodnotnou členkou řádu."
Přišel až k ní, odhrnul neposedný pramen z její tváře, přitáhl si ji k sobě a prudce políbil.
"Teď ne." Odstrčila ho a schytala od něj nechápavý pohled. Ani neprotestoval, když promluvila bez vyzvání.
"Chci něco vědět. Třetí úkol jsem měla lehčí než ostatní, proč?"
"A kde jsi přišla na to, že jsi to měla lehčí?"
"To není důležité, ale znám úkol svých vrstevnic, je životu nebezpečný, jen polovina to přežije. Za to já měla jen přinést ocasní trn."
Chvíli ji jen tak pozoroval, líbilo se mu jak se tváří, je zvědavá.
"Dobře, měla jsi to jednodušší, ale jen proto, že jsem chtěl abys přežila. Třetí úkol nešel zrušit, tak jsem zařídil aby byl mírnější."
Tušila to, ale slyšet to doopravdy je něco jiného. Byla překvapená, potěšená a zároveň hodně, opravdu hodně naštvaná. Vždyť by to zvládla. Věděla to.
"Já bych to zvládla."
"Nechtěl jsem riskovat."
Zkoumala ho očima, než ji napadla další věc, mnohem závažnější.
"Dnes bych měla odjet do Jarqy pro svůj první úkol." Byla zvědavá jak zareaguje.
"Ale ty přece nikam nejedeš. Zůstaneš tady. Obřad Spojení bude za měsíc, jako moje družka nebudeš muset plnit úkoly. "
Stále ji držel kolem pasu, rázem zesílil stisk a znovu ji políbil. Chtěl strhat všechny látky co měla na sobě.
"Počkej, chvilku." Přerušila ho už po druhé a dokonce mu tykala.
"Takže mám být jen tvou družkou a zapomenout na to, že jsem členkou řádu, to snad ne?"
"A proč ne, budeš se mít jako královna."
"Hm…, dobře, ale splníš mi jedno přání."
"Cokoliv, krom zrušení Spojení."
"Potřebuji si něco zařídit, možná to pár dní potrvá, ale slib je slib, pak se s tebou spojím." Když to vyslovila, nevěřila v úspěch.
"To se mi nezdá, komu si dala slib a jaký?" pronikavě si ji prohlížel.
"Co znamená pár dní oproti desetiletím? Vždyť budu po celý život jen tvoje." Shodila ze sebe oblečení a chtivě se mu zakousla do krku. Možná, že jí opravdu nevěřil, nedivila by se, ale v tu chvíli neodolal. Měla ho v hrsti.
"Bež si kam chceš," vydechl. Jeden problém měla vyřešený.
Bylo skoro poledne, když Ismée postranním vchodem vyklouzla z chrámu. Neřekla mu přesný čas, kdy odejde. Nesmí ji nikdo sledovat a na to má přeci výcvik. Zamést stopy umí docela dobře.
Brzy doletěla před brány města. Nemusela nic říkat, strážní se mohli přetrhnout aby jí co nejdříve uvolnili cestu. Cítili k ní úctu jen ji zahlédli a nevěděli proč. Možná to bylo jejím záhadným výrazem ve tváři.
Ismée na sobě měla kožené brnění a krátkou vrstvenou sukni pobitou kovovými cvoky, u pasu se jí houpala její oblíbená dýka s larimarem vsazeným do ebenové rukojeti. Její nátepníky zdobily zahnuté kovové ostny. Nevěděli, že patří k významnému řádu ani nemohli. Před tím než odešla obarvila speciálním vínovým pigmentem svá křídla a ocas ozdobila falešnými ostny. Dokonalá iluze potulné bojovnice a ty vždy budí respekt.
Procházela ulicemi a soustředila se. V dálce slyšela tlumené hlasy a místy i výkřiky, ale nevěnovala tomu pozornost, zřejmě si děti hrají moc nahlas. Mířila k penzionu, kde ho zanechala, snad nebude zalezlý v koutě svého pokoje a třást se jak rosol. Přece jen se lidé ještěrů děsí a jen tak se to nezmění.
Na recepci nikoho nenašla, šla tedy rovnou do jeho pokoje. Byl prázdný, Michal nikde.
V tomto domě jakoby chcípl pes, nemohla najít ani majitelku. Mírně podrážděná vešla znovu na kamennou dlažbu ulice. Vypadá to, že bez svých smyslů ho nenajde.
Jen co vyrazila směrem ke středu města proběhl kolem ní malý kluk.
"Hej chlapče, mohu se tě na něco zeptat?" Zavolala na něj, místní obyvatelé se jí raději vyhýbali. To vypadala tak děsivě?
"Ctěná paní, na cokoliv."
Mohlo mu být jen pět a už měl dobré vychování, to se jen tak nevidí.
"Nevíš, kde je majitelka místního pensionu?"
Klučina zavrtěl hlavou.
"A toho člověka co tam bydlí náhodou neznáš?"
Oči se mu rozzářily jako malé plamínky a usmál se. Přiběhl k Ismée a úplně bez ostychu jí chytil za ruku.
"Toho znám, je za městem, poďte za mnou."
Nechala se vést uličkami města, sešli několik pater než se ocitli na zemi porostlé svěží zelenou trávou.
Řev a jásot co prvně slyšela zesílil a ona ho konečně spatřila. Běhali po pláni, kopali do zvláštní kulaté věci a dělali hrozný randál.
Klučina se za nimi rozběhl, ale Ismée jen pomalu kráčela a pozorovala je.
V tom si jí Michal všiml, zapomněl na míč, o který v zápětí přišel a nemohl od ní odtrhnout oči. Přeci jen přišla.
"Ahoj, Ismée, už jsem tě čekal." Zahalasil a rozběhl se za ní.
"Co to tu provádíte?" Pronesla místo pozdravu a tázavě pozvedla obočí.
"No učím je hrát fotbal, šíleně je to chytlo, pořád by chtěli hrát a vyhrávat."
Byl celý zadýchaný zpocený a nutně potřeboval sprchu. Také už na sobě neměl lidské oblečení, jen špinavé plátěné kalhoty neurčité barvy.
"Nechceš si s námi zahrát Ismée? Pojď naučím tě to," usmál se.
"Na to nemáme čas, ale koukám nakonec se ti tu nějak zalíbilo."
"Nešlo jinak, všichni se ke mně chovají přátelsky a jsou fascinováni, když jim vyprávím o lidské civilizaci. Nemůžeme tu zůstat ještě aspoň jeden den, prosím?"
Nadechla se a vydechla, na takové tlachání nemá čas.
"Jak jsem říkala, nemáme čas, zabal si co potřebuješ počkám na tebe před pensionem."
Rázně se otočila a odešla. Jestli to bude takhle zdržovat tak se na to může rovnou vykašlat. Má jen pár dní na to, dostat oba dost daleko aby vytvořila aspoň nějaký náskok, než ji bude zářivka hledat. A on ji bude hledat, tím jediným si byla jistá.
Přemýšlela, jestli se sem vůbec někdy vrátí.
Skoro před budovou ji dohonil.
"Ismée, co ti přelétlo přes nos?"
Pozvedla obočí a na chvilku se odmlčela.
"Víš jakou práci mi dalo dostat se sem? Mám jen pár dní, než mě začne hledat. Změnila se totiž jedna zásadní věc."
"Jaká, řekneš mi to? Počkej jak začne, kdo?"
Mírně posmutněla, zoufale si chtěla s někým promluvit, zároveň to chtěla potlačit, jako vždy, udusit v sobě veškeré city, které ji akorát kazili úspěch mise. A toto byla její mise, nic jiného.
"Měla jsem své plány už skoro na dosah ruky, když se mi všechno zhroutilo jako domeček z karet. Mám se spojit s jedním mužem a všeho se vzdát. Proto musíme ihned pryč, vzala jsem sebou posilující tinktury, i tak nám to potrvá minimálně dva až tři týdny. Nepustil by mě kdyby věděl jak dlouho budu pryč."
"Ty…se budeš vdávat?" hlesl a trochu posmutněl.
"Tak nějak by se to dalo říct."
"Ehm…neřekla jsi mi, že někoho máš, ehm…kdybych to věděl, radši bych zůstal v džungli… a pokusil se nějak přežít sám, to přece nejde…"
Zarazila ho v tom koktavém monologu.
"Dozvěděla jsem se to teprve před pár dny a co jsem slíbila taky splním, umyj se vyrazíme."
"Před pár dny? Ismée, vím, že se ve vaší kultuře moc nevyznám, možná mi do toho nic není…"
"Máš pravdu není."
Rezignoval a šel se trochu opláchnout, nikdy moc nechápal různé zvyky jednotlivých kultur a zřejmě bude lepší se do toho neplést. Ismée vypadala trochu jinak, zachmuřeněji. Schovávala se za neprostupnou maskou. Musel si to přiznat, imponovala mu, i když se povětšinou chovala chladně a odměřeně.
Čistě oblečen se vrátil za Ismée. Čekala na něj a držela nějaké zvláštní popruhy.
"Můžeme už?" zeptala se.
Kývl a vydal se ke dveřím.
Jen co vyšli ven, naskytl se jim pohled na menší dav shromážděný do půlkruhu. Čekali na ně.
"Přejeme Vám šťastnou a bezpečnou cestu." Prohlásila jedna žena z davu, vystoupila a věnovala Michalovi hematitový přívěsek ve tvaru zubu na kožené šňůrce. Ismée v ní poznala majitelku penzionu.
"Děkuji moc, všem," odpověděl a s vděkem v očích se zahleděl do davu. Ismée udivovalo kolik přátel si nadělal jen za těch pár dní.
Pak přiběhlo pět dětí a objali ho s takovou vervou, že ho málem porazili.
Ještěři je doprovodili až vyvýšené plošině, odkud měli vyrazit.
"Tak to bychom měli, pojď ke mně a obejmi mě."
"Cože?"
"Potřebuji tě k sobě přivázat, bude to bezpečnější."
"Aha, no dobře."
Přišel až k ní, nedělilo je víc jak pár centimetrů.
"Pořádně se ke mně přitiskni, jinak to nebude držet a spadneš."
Cítila jeho rozpaky a ani ona k nim neměla daleko, vždyť je to teprve třetí muž s kterým kdy mluvila, jinak to ale nejde. Pevně ho s sobě přivázala a nezapomněla mu na záda připevnit pár kožešin.
"Pevně se drž."
Nadechla se a skočila ze skály. Michal byl skoro o půl hlavy vyšší, tak měla ze začátku problém s orientací, ale brzy let vyrovnala. Nemohla letět Vysokou rychlostí ani těsně pod mraky, snad je nikdo nezahlédne.
I přes posilující bylinky nevydržela déle než dvě hodiny a klesla do hustého lesa. Musela si odpočinout, byli uprostřed křovin, tak se ani nebránila spánku, který ji přemáhal.
"Ismée co to máš za tetování a proč máš jinou barvu křídel?"
"Vždyť už jsem ti to jednou říkala, nemohu o tom mluvit. Jsem vázaná přísahou." Zívla a po chvilce se na dobro propadla do říše snů.
Následující dny byly skoro navlas stejné a mlčenlivé, jakmile Ismée klesla na zem, jen co se najedla, usnula jako špalek. Michal se častokrát snažil také usnout, ale nemohl. Z letu byl celý rozlámaný a přemýšlel. Líbilo se mu ve městě, těšil se z chvílí kdy ji mohl pozorovat jak spí, občas dokonce uvažoval, jestli se chce vůbec vrátit domů. Nic ho tam nečeká, víc jak týden nebyl v práci, takže o ni určitě přišel. Vlastně ho tam nic netáhlo, ale přesto nechtěl zůstávat tady, v neznámé zemi. Nemohl se rozhodnout.
Týden po odletu z Daureu se před nimi objevili vysoké horské štíty. Ismée si konečně trochu zvykla na větší zátěž a nepotřebovala tolik spát.
"Ismée, řekni mi něco sobě, odkud jsi?" Zkusil jednou.
"Narodila jsem se v Belaqu, ale to stejně neznáš. Co bys chtěl vědět?"
Nevěděla jak správně reagovat, nikdy si s nikým jen tak nepovídala, cítila se nesvá, neustále ji pozoroval se zvláštním úsměvem na tváři.
"Já nevím, cokoliv, co třeba ráda děláš ve volném čase?"
"Volný čas? Nikdy jsem žádný neměla."
Zahleděla se do praskajícího ohně a snažila se skrýt svou nejistotu. Vždy když ho nesla cítila každý úder jeho srdce, teplo sálající z jeho těla. Začala mít v hlavě zmatek a to nevěstilo nic dobrého, raději by se měla vydat na lov a uklidnit své nervy.
"Půjdu něco ulovit."
Nečekaně ji chytil za ruku. A naklonil se k ní.
"Ještě jsem ti vlastně nepoděkoval, za to, všechno. Tak děkuji Ismée."
Jen se usmála, vysvobodila svou dlaň a odešla do lesa.
By Dragita
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama