Temný vrah - kapitola 5.

6. dubna 2011 v 15:43 | napsal:Ettelëa Dragons
Následující dny zima udeřila plnou silou. Ještě nedávno zemi zalévalo relativně teplé podzimní slunce, ale podzim se během několika málo dní přehoupl v neskutečně krutou, neúprosnou zimu. Asi pátý den jejich cesty dohonila zima i Rauca se Seyou. Elf, zachumlaný ve svém cestovním plášti se třásl na mohutném hřebci - Temném, zuby mu cinkaly o sebe, jako by se i ony staly kusy ledu. Ten den byl obzvláště krutý.

Téměř jim došlo jídlo, jejich žaludky se svíraly hlady, zatímco vyprahlá hrdla toužila po doušku vody, ta jim totiž v měchu dočista zamrzla. Řasy jim pokrývala vrstva námrazy a divoký severák jim vál sníh do očí, takže viděli sotva na krok. Vzduch byl tak mrazivý, že byl sotva dýchatelný. Temný měl omrzlé nozdry a jeho, jako noc černou srst pokrývaly krůpěje potu, jež se okamžitě měnily v drobné perličky ledu. Rauco sám byl zimou až neskutečně unavený a nejraději by okamžitě usnul, ale věděl, že to není možné, okamžitě by totiž umrzl. Nevěřícně sledoval svého společníka na jeho šedivé, útlé klisničce. Seya vůbec nepůsobil unaveně, naopak. Neustále se v sedle vrtěl a občys dokonce vysedal do rytmu kobylčiných lehounkých kroků. Jeho klisnička našlapovala vskutku velmi lehce, vůbec se nebořila do závějí tak, jako jeho mohutný hřebec, ale našlapovala opatrně na nejistý sněhový povrch. Nechápal, jak to ten proklatý Seya dělá. Ano, měl stejně jako on popraskané rty a omrzlé řasy, přesto stále působil čile a to Rauca rozčarovalo ještě více, on měl co dělat, aby dokázal vůbec pohnout rukou.
Celé dny mezi nimi nepadno ani slovo, kromě těch nejnutnějších, což celkovou náladu jen zhoršovalo, ale Rauco měl beztak mrazem ztuhlý celý obličej. Přesto snad poprvé v životě cítil neskutečnou potřebu s někým mluvit, i kdyby to měl být Seya, bylo to zvláštní.
Dny byly nyní až neuvěřitelně krátké a sotva slunce vyšlo, zase zapadalo. Zanedlouho opět zapadne. Napadlo Rauca s nepříjemným mrazením. A pak nastane noc horší než ta předchozí, temná, mrazivá a plná stínů.
"Můj pane," vyrušil Rauca z přemýšlení Seyův ostrý hlas. "brzy se začne stmívat, už minulou noc jsme stěží přežili, dnes se musíme llépe připravit. A navíc už nemáme téměř žádné jídlo…"
"To mi nemusíš říkat!" odbyl ho elf. Chtěl, aby jeho hlas zněl mocně a rozezleně, místo toho však stěží dokázal promluvit, jako by se ten proklatý mráz dral do jeho úst, jakmile je otevřel a nedovolil slovům vyjít, takže to nakonec znělo, jako by se dusil. V duchu zaklel, když na seyově tváři zahlédl krátký, posměšný úšklebek. Jak je možné, že tomu zatracenému zrzounovi nebyla zima a dokázal mluvit jako obvykle?
"Můj pane," řekl opět. "vidím, že tvůj kůň je unavený, daleko už nedojde. Měli bychom na chvíli sesednout a koně vést a také bychom se měli porozhlédnout po nějakém vhodném tábořišti."
Na co tábořiště, když stejně zdechnem jako krysy. Napadlo Rauca, ale nahlas řekl: "Já nehodlám jít pěšky!"
"Jak myslíš, ale v tom případě ty zanedlouho zmrzneš, protože se skoro nehýbeš a tvůj kůň padne mrtev k zemi a myslím, že z toho Velitel nebude dvakrát potěšen, je to přece jeho kůň."
Rauco si uvědomil, že má pravdu. Nehodlal se před tím spratkem zahanbit, nechtěl vypadat jako slaboch, proto zastavil, seskočil stejně jako Seya a chopil se otěži.
"A neříkej mi můj pane!" Ohradil se.
"Jak ti mám tedy říkat můj pane? Jsem nyní přece něco jako tvůj otrok, ne? A jak jinak otroci oslovují své pány? Jak bych tě měl jinak oslovovat?"
"To je jedno." Řekl zamračeně. "Třeba elfe nebo ty špíno. Prostě tak, jak jsi mi říkal před tím."
Zrzek se hořce ušklíbl. "To myslím nepůjde. Tady totiž není Velitel a tudíž tady není nic, co by ti zabránilo podříznout mě jako chovné prase. Proto si raději dál budu hrát na pokorného služebníčka, mám ten svůj zpropadený život docela rád."
" A co ti dává tu jistotu," opáčil rauco. "že k tomu, abych tě zapíchl potřebuji tvoje chabé urážky? K čemu jsi mi vlastně dobrý?"
"Ó pane, ty ještě poznáš, k čemu ti budu dobrý! Věř mi pane, zabij mne a nepřežiješ."
Elf si odfrkl. Bez něj že by nepřežil? Nemožné…
***

Nyní ale přece jen zvítězila ona podivná touha mluvit nad hrdostí a zlobou.
"Na to, že jsi obyčejný, hloupý zlodějíček, máš poměrně vybroušený jazyk. Netušil jsem, že v našem cechu vyučují umění mluvy," namítl.
"Taky že ne. Ale cech Smrti není mým prvním útočištěm. Procestoval jsem kus světa a poznal mnoho lidí, od kterých jsem se mnohému naučil." Hlasitě se zasmál. "Ne, nejsem jen obyčejný zlodějíček. V minulosti jsem byl rovněž písařem a mluvčím bohatých kupců, lovec, potulný kejklíř a bard a dokonce jsem sloužil jako kuchař v králově armádě. Vzpomínám si, že nějakou chvíli jsem byl taky otrokářem a hned na to nějakou dobu otrokem jeho veličenstva." Rauco se přistihl, že ho se zaujetm poslouchá.
"Jak to, že jsi skončil v cechu Smrti? Co se stalo pak?"
"Nu, pak mě jednoho dne našli nad mrtvolou králova nejbližšího rádce a zatkli mě, aby mě později popravili."
"Nedočkal ses."
"To ne, dozvěděl se o tom totiž cech Smrti a přišel mě odtamtud "zachránit", v domnění, že své řady posílí dalším bezcitným vrahem."
"Ale zmýlili se," konstatoval Rauco.
"To ano, zmýlili. Já jsem toho rádce totiž vůbec nezabil. Troufám si říct, že to nejspíš byl králův generál, či jeho druhý rádce. Neustále splétali sítě zrady, náš panovník není tak chytrý, jak by se na první pohled zdálo. Mnohý touží po králově moci a trůnu." Seya zastavil a pohlédl mu do očí. Až teprve teď si Rauco uvědomil, jak jasně zelené je má, tak jasné…
"Když cech zjistil, že vrahem nejsem a nikdy nebudu, nazvali mě slabochem, opovrhovali mnou, ale museli pro mě najít upotřebení. Tak jsem se tedy stal zlodějem, na to jsem docela dobrý, protože co nemám tady," ukázal na své útlé paže, "mám tady," zaťukal si na hlavu porostlou zrzavými kadeřemi. Rauco si uvědomil, že asi nelže.
Slunce pozvolna klesalo k západnímu obzoru, rychleji než by se Raucovi zamlouvalo. Teplota rychle klesala a všichni se sotva vlekli.
"Musíme se utábořit," rozhodl Seya. "Necháš mě najít vhodné tábořiště pane?"
"Dobrá, nechám to na tobě," zavrčel elf. Nevěděl, co ho přimělo tomu zrádnému zrzounovi důvěřovat.
Seya jejich kroky vedl k nepříliš hlubokému lesíku na břehu říčky, jež kopírovala jejich stezku. Zastavil se na jeho okraji a okamžik jen nehybně stál, bedlivě naslouchajíce a obezřetně se rozhlížejíce kolem. Pak spokojeně přikývl.
"Toto se zdá být vhodným místem."
Rauco mlčky přešel k omrzlému stromku kousek od něj, za jehož větve přivázal Temného, Seya ho po chvíli napodobil se svou ryzou klisnou.
"Rozdělám oheň," zamumlal elf a zamířil do hloubi lesíka. Zastavil se, až, když si byl jistý, že je dostatečně daleko od jejich dnešního tábořiště. Pohledem přelétl okolní stromy. I když to stále hrubě popíral, stále byl elfem a les, stromy ho uklidňovaly a vlévaly do jeho srdce mír, který ho zaplavoval. Zavřel oči a naslouchal šustění listí ve větru a cítil energií stromů, proudící vzduchem. Nechal ji, aby do něj pronikla a naplnila ho pocitem štěstí a klidu. A tu mu najednou myslí prolétla vzpomínka tak jasná, že bylo těžko uvěřit, že to je jen vzpomínka.
Viděl sám sebe, stát v lese, tak odlišném od tohoto lesíka. Stromy tam obrovské, prastaré, s pokroucenými větvemi vzpínajícími se k bledému nebi nad sebou. Nebyl tam však sám. Kousek od něj stála elfská dívka. Vlasy bílé, jako čerstvě napadaný sníh, prozářené třpytem hvězd spadala na její útlá, holá ramena. Pod nimi začínaly dlouhé šaty, bílé, jako její vlasy, volné a jemné po elfském způsobu. Byla nádherná. A on stál pod těmi stromy a díval se na ni, jak se usmívá. Viděl, jak k němu přešla lehounkými, tanečními kroky a on ji objal. Sevřel její útlé tělo svými pažemi a přál si ji už nikdy nepustit. Slyšel, jak mu do ucha šeptá sladkým hlasem: "Miluji tě…"
Zavřel oči a vnímal vůní jejích dlouhých, stříbřitých vlasů. Voněly po ostružinách a louce, zalité sluncem.
Když oči opět otevřel, nestál už v obrovském lese, neobjímal tu, kterou miloval. Stál sám, uprostřed zasněženého lesíka. Sám a nešťastný. Vykřikl a padl na kolena, rukama pevně svíraje svou hlavu. V duchu proklínal tenhle mrazivý les a sebe, že si, byť jen na okamžik dovolil připomenout si, kým je, ne kým je, ale kým byl, proklínal onu vzpomínku, která měla zůstat navždy skryta někde hluboko v nejzazších koutech jeho mysli.
Nevěděl, jak dlouho tam bezradně klečel, ale když se narovnal, kolem panovala hluboká tma. Urychleně nasbíral nějaké suché chrastí na oheň a vrátil se do tábora. Přivítal ho Seyův veselý hlas.
"Kde jsi, elfe? Podívej, oheň už hoří a nejen to…"
"Takže mi už zase říkáš elfe?" obořil se na něj Rauco zlostněji, než zamýšlel.
"Odpusť, pane."
"Ále," mávl Rauco znaveně rukou a posadil se k plápolajícímu ohni, chrastí odhodil stranou.
"Vypadáš rozčarovaně, co se stalo?"
"Nic, co by tě mělo zajímat," odbyl ho.
Seya pokrčil rameny. připevnil nad oheň kotlík, který před tím vyhrabal ze svým sedlových vaků.
"Doufám, že máš hlad, pane." S tím do kotlíku vhodil kousky jakéhosi bílého masa.
"Co je to?" Otázal se elf podezíravě. "Kde jsi to vzal?"
"Ulovil, přece jsem ti říkal, že jsem byl i lovcem. Nemáš se čeho bát, je to králík. Teď v zimě je v okolí málo zvěře. Je toho sice málo, ale na polévku to snad postačí."
"Lovit umíš, mluvit umíš, vařit umíš… Kdo jsi ve skutečnosti?"
"Jak jsem řekl, pane, od každého něco." Usmál se a podlil maso vodou z měchu, která mezitím u ohně roztála. Pak rozevřel drobný váček, který až doposud držel ukrytý v dlani. Rauco ho sledoval s narůstající nejistotou, když do kotlíku vsypal trochu čehosi z onoho pytlíku. Zrzek se hlasitě zasmál, když spatřil jeho výraz. "Nehodlám tě otrávit! Je to jen koření. Trocha máty, zázvoru a sušených bylinek, nic víc!" Stále se smál, když míchal směs. Rauco si jen něco zabručel a zaklonil hlavu, aby pohlédl na jasnou noční oblohu. Zářily na ní tisíce a tisíce stříbřitých hvězd a jemu se náhle stáhlo hrdlo. Připomněly mu totiž onu bělostnou dívku v lese a musel se odvrátit. Všiml si, že jeho společník uvázal koně blíže k ohni.
"Myslím, že mám ještě jednu věc, kterou bych to mohl alespoň trochu vylepšit." Zamumlal si Seya spíše pro sebe a pak řekl Raucovi.
"Prosím tě, mohl by ses podívat do mých brašen? měl by tam někde být ještě měch a dvě misky."
Jak si ze mě můžeš dělat sluhu, když jsem, jak ty tvrdíš, tvůj pán? Pomyslel si Rauco, ale nahlas neřekl nic, jen prohrábl jeho brašny a skutečně nalezl, co po něm zrzek chtěl. Vskutku vzal i misky, on opravdu myslí snad na vše…" napadlo ho, než věci podal Seyovi. Ten otevřel měch a nalil trošku jeho obsahu do směsi. Ta tekutina proudící z měchu byla rudá jako krev. Víno!
"Víno!" Vykřikl Rauco nahlas. "Ty máš víno a neřekl jsi mi o tom?"
Seya ledabyle pokrčil rameny. "Neptal ses." Podal měch Raucovi. Okamžitě začal hltavě pít. Víno bylo trochu trpké, ale osvěžilo a zahřálo zároveň. V životě už okusil mnoho vín, ale toto nepatřilo k těm nejhorším.
"Tak a hotovo." Seya mu podal misku, naplněnou polévkou. Rauco si nejdříve maličko nedůvěřivě usrkl, ale shledal, že chuť není tak špatná, jak čekal. Naopak, bylo to vcelku dobré. Hltavě dosrkal zbytek polévky a jeho tělo zaplavilo příjemné teplo. Polévka udělala jeho hlady sevřenému žaludku opravdu dobře. Teprve nyní si uvědomil, jak je vlastně unaven.
"Myslím, že bychom měli udržovat oheň, i přes to, že by mohl přitáhnout nevítané hosty. Spoustu jich totiž odradí a udrží nás na živu před umrznutím," řekl Seya, když dojedli.
"Dobře, dobře." Souhlasil elf nevrle. "Půjdu spát, máš první hlídku."
Seya se hraně uklonil a s posměšným: "Jak si přeješ, pane," se usadil k ohni a odkudsi z hloubi pláště vytáhl krásně vyřezávanou flétnu. Rauco na něj tázavě pohlédl.
"Říkal jsem, že jsem byl i bardem," uchechtl se zrzoun.
Rauco to přešel mlčením, rozdělal si své pokrývky co nejblíže ohni a ulehl ke spánku. Do říše snů vstoupil za líbezných tónů flétny, nesoucích se ztichlou krajinou. A pro dnešek ho tam vyjímečně nečekaly noční můry.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama