Cesta Ohněm - 6. kapitola

19. května 2011 v 12:00 | napsal: Dragita |  Dlouhé povídky

Poslední kapitola životní zkoušky Ismée, členky řádu Acheáles.;) Přeji příjemné čtení, snad se příběh líbil;)

6. Kapitola
Zrovna se s chutí zakousli do své večeře, když se okolím rozlehl výkřik. Ismée rychle vyskočila a zasypala plápolající oheň vrstvou hlíny. Pozdě.
Dívka, která v roztrhaných šatech běžela lesem si jich všimla a zamířila k nim.
Doběhla k Ismée, schovala se za ní a neustále něco křičela. Ani jeden jí nerozuměl, za to si brzy všimli jejích pronásledovatelů, lidí ozbrojených sekerami.
"Chyťte tu bestii, nesmí nám utéct," vyrozuměla Ismée z jejich výkřiků.
Zastavili se před nimi a nevěřícně koukali. Dívka se celá třásla strachy a pořád něco mumlala.
"Co ste zač," vyštěkl muž úplně vepředu.
"To vás nemusí zajímat," odsekla Ismée. Snad ji rozuměli, "proč ji pronásledujete?"
"Je to bestie, když ji nezabijeme teď, tak vyvraždí naši vesnici."
Ismée se podívala na roztřesenou dívku, nevypadala nijak zvláštně až na čtyři malé ranky na krku. Pořád ale byla ještě člověkem. Ještěr z ní bude až za pár dní.

Jak z toho ven? Sama by dávno neslyšně zmizela, jenže musí dávat pozor na Michala, který se také pomalu přesunul za ni.
"Uhni ženská, zatímco tu tlacháme ona se pomalu mění!" zařval chlap a přiblížil se.
Bylo jich skoro dvacet. To je na ni moc.
"Nikdo se tu zabíjet nebude…" Začala jenže to nestihla dokončit. V davu proběhl menší šum.
"Vidíte jak vypadají, určitě jsou taky bestie, zabte je všechny!" křikla nějaká ženština.

Ismée sebrala všechny své síly a pokusila se ovládnout mysl co nejvíce z nich. Krom pěti mužů zůstali všichni stát jak solné sloupy.
Rychle se schovej za strom. Varovala Michala v myšlenkách.
Vyhnula se jednomu hromotlukovi se sekerou a udeřila ho tupým koncem dýky ze zadu do hlavy. První dole. Nechtěla zabíjet, ale pokud jí nic jiného nezbude, bude se s tím muset srovnat.
Muži nebyli moc obratní, jeden skončil zkroucený bolestí na zemi, jak ho nakopla mezi nohy a ty ostatní s lehkostí sobě vlastní poslala do osidel bezvědomí. Nějací vesničané pro ni nejsou žádná výzva, ale kdyby zaútočili všichni najednou, to by byla jiná.

Dívka byla pryč, zahlédla ji v dálce mezi stromy. Ani nepoděkovala.
"Teda Ismée, to bylo něco. Co bude s nimi?" ukázal na nehybné vesničany.
Zavřela na chvíli oči, když je znovu otevřela, lidé se probrali a úsměvem ve tvářích odcházeli.
"Že jsem se namáhala," odfrkla a začala balit své věci.
"Nepřestáváš mě překvapovat, co to bylo? A kolik vlastně umíš jazyků?"
"Hm, když počítám jen lidské tak dvacet, pojď tady není bezpečno, poletíme o kus dál."
Když letěla nad lesem, ucítila jemný závan povědomé vůně, zřejmě je někdo sleduje, přišlo to až moc brzy. Teď to bude kdo z koho.

"Nejsme tu sami Michale, budeme muset udělat jistá opatření." Zašeptala, když se usídlili ve stínu skalního převisu. Sáhla do brašny a vytáhla tmavou ampulku.
"Tohle si rozetři po celém těle."
Sama si vzala druhou a začala se natírat.
"No fuj, to je smrad, co to je?" Zašklebil se jakmile to otevřel.
"Vážně to chceš vědět?"
Se znechuceným výrazem zakroutil hlavou a vylil na sebe obsah ampule.
"Budeme to muset opakovat každý den, ale poskytne nám to dobrý náskok."
"Ismée,…je to on že? Tvůj snoubenec?"
Zadumaně přikývla, čím více dní uplynulo, tím si byla jistější, že se nechce vrátit. Mrzelo ji to, chtěla být oficiální členkou řádu, ale pokud to znamenalo jen sedět na zadku a rodit děti, raději se bude toulat světem sama, výcvik na to má.
Povídali si ještě pár hodin. Spíš z ní Michal tahal rozumy, chtěl o Ještěrech vědět všechno. Když však zabrousil k tématu, co znamená její tetování nebo proč má obarvená křídla, nic víc než, že to je to tajné se nedozvěděl.
"Jdem spát, zítra nás čeká přelet přes horský masiv, nic než desítky kilometrů ledové plochy, ale je to ta nejkratší cesta." Zavelela a zavřela oči, nikdy však nespala naplno. Necítila se na zemi bezpečně a ze stromu by Michal hnedka sletěl a ještě si něco zlomil.

Rychlost větru se neustále zvyšovala, pomalu jí docházely síly, jenže pod nimi se rozprostíraly jen horské štíty pokryté nekonečnou sněhovou pokrývkou. Tady nemůže přistát, chce to najít nějakou jeskyni. I když byli oba pořádně obaleni kožešinami z ulovených zvířat, slyšela jak mu čím dál víc drkotají zuby a třese se zimou. Ani jí se nevedlo nejlépe, sice byla proti zimě celkem odolná, ale obličej měla už pěkně promrzlý, řasy obalené ledem.
"Pprosím tě zastav někkdě, jinnak zmrrrznu," vydrkotal Michal a suše se rozkašlal.
Už dlouhou dobu hledala nějaké sněhem nedotčené místo, věděla, že ho musí dostat do tepla.
Konečně, našla jsem jeskyni. Vydrž ještě chvilku.
Ve vzduchu ucítila blížící se vánici. Musela to risknout přes hory, kdyby je obletěla, prodloužila by se jim cesta o dva týdny.

Rychle doletěla až k jeskyni, odvázala promrzlého Michala, odvalila pár kamenů od vchodu a vešla.
"Vydrž donesu trochu dřeva a brzy bude teplo."
Neviděla jak nechápavě se na ní podíval, vždyť je všechno od sněhu.
Neuběhlo ani pět minut a byla zpátky s plnou náručí chrastí a různě silných větviček. Naskládala do kruhu pár kamenů. Vytáhla červenou ampulku z brašny, polila tím dřevo a křesadlem zapálila.
"Menší vychytávka na cesty.
Přesunula se k němu, rty měl už úplně promodralé, stáhla mu boty aby mu promasírovala nohy než se oheň naplno rozhoří, jinak by mohl přijít o prsty.
"Nepomáhá tto."
"Počkej hned ti bude teplo."
Sundala si brnění a o potom i velkou část svého oblečení.
"Cco tto…," hlesl než si uvědomil, co má v úmyslu.
Odmotala z něj deky a rozepnula mu oblečení.
"Lehni si, tělesné teplo dokáže zázraky."
Přitiskla se na něj holou kůží a obmotala kolem nich deku a kůže. Modlila se aby to zabralo, nemůže ho nechat umrznout.

"Ty úplně sáláš Ismée." Hlas už měl normální, zabralo to.
"Protože moje normální tělesná teplota je 40°Celsia."
Ležela na něm a hlavu měla položenou na jeho rameni ani skulinka nezůstala. Oheň se mezitím rozhořel a v jeskyni se mírně oteplilo.
"Nebo to chceš slyšet ve Fahrenheitech, Kelvinech?" dodala, když zvedla hlavu a všimla si jeho nechápavého pohledu.
"Ne, já ti rozuměl, jen by mě zajímalo, jak to, že toho o lidech tolik víš?"
Díval se jí do očí a byl tak blízko.
"Je to moje práce," vydechla a nezpustila z něj pohled.
"Víš Ismée, přemýšlel jsem a chtěl bych být jako ty, Ještěrem. Nechci se už vrátit do lidského města, stejně tam na mě nikdo nečeká."
"Proč Ještěrem?"
Shlížela na něj, vlasy rozprostřené kolem až se jich toužil dotknout, jenže byl uvězněný pod jejím tělem a nemohl se pohnout.
"Důvodů by bylo víc, máš křídla a můžeš létat, jsi odolnější vůči zimě, máš telepatické schopnosti a bystré smysly, o jakých si člověk může nechat leda tak zdát."
Usmála se na něj a povzdechla si.
"Všechno není tak jednoduché a krásné jak se může zdát. Být Ještěrem není výhra, je to dennodenní boj o život, o jídlo. Viděl si jen jedno město a to celkem kultivované, takové nejsou všechny. Většina jich je, jak bych to řekla abys mi rozuměl, na úrovni středověku. Pokud neumíš bojovat, postarat se o sebe, je po tobě. Protože jen tak se usídlit někde ve městě je docela nemožné, snad kdybys byl měl hodně drahých kamenů."

Odmlčel se, hlavou mu vířilo snad ještě tisíce otázek a ona byla tak blízko, cítil každý úder jejího srdce, každý nádech.
"Ismée, ehm, chci se zeptat, četla si někdy mé myšlenky?" promluvil do nastalého dusivého ticha.
Znovu zvedla hlavu z jeho ramene a podívala se mu do očí.
"Ne nečetla, považuji za neslušné, hrabat se jen tak někomu v hlavě. Můžeš mi věřit nebo nemusíš. "
"Tak," vydechla, " půjdu něco ulovit, vypadá to, že už si se zahřál."
Chtěla se zvednout, ale zadržel ji.
"Nechoď, zůstaň ještě na chvíli."
Zamotala kolem sebe deku zpátky a usmála se na něj.
"Mě neošálíš, vím, že se ti to takhle líbí."
Trochu zrozpačitěl a radši změnil téma.

"Co budeš dělat potom? Podle toho, jak se snažíš zametat stopy, ho potkat nechceš."
"Půjdu tam kam mě vítr zavane. Osobně by mi nevadilo se s ním spojit kdyby se choval jinak. Je mi teprve dvacet a rozhodně nechci sedět století na zadku a motat se jen kolem dětí," povzdechla.
"Ty nechceš děti?"
"Chci, ale ne hned, můj život sotva začíná, na děti mám ještě 30 let čas."
"Aha a jakže se to vlastně jmenuje? Asi jsem to přeslechl" Zajímal se a utápěl se v jejích očích, ve kterých poletovali pobavené jiskřičky.
"Neřekl mi to, tak jsem ho nazvala zářivka."
Tohle nečekal, vybuchl smíchy a Ismée se k němu přidala. Pak ale atmosféra trochu zhoustla. Dívali se na sebe a ani jeden nechtěl narušit to krásné ticho.

Michal to nevydržel a nahnul se k ní, chtěl jí políbit, byla tak blízko.
"Co to děláš?" odtáhla se o něj.
Znovu se pohnul blíž k ní a jemně ji políbil. Nechala se. Dotkl se jejích hebkých rtů ještě jednou, tentokrát vroucněji. Ismée na chvíli ztratila rozum a polibek mu vrátila.
Líbali se čím dál vášnivěji, nevnímali okolí ani dohořívající oheň.
Hladil ji po její horké kůži a chtěl ji, vždy ji chtěl.
"Ne…, to nejde," odlepila se od něj a začala odmotávat deky, do kterých byli zabaleni.
"Já…, eh promiň, myslel jsem…"
Rychle vstala, byla z toho zmatená, nevěděla co dělat.
"Půjdu raději něco ulovit, než začne sněžit," řekla a začala se oblékat.
"Je to kvůli tomu, že jsem člověk?"
Nepodívala se na něj a utíkala k východu z jeskyně.
"Ismée?" zavolal za ní, než se mu ztratila z dohledu.

Vyletěla ven a uslyšela jak zaklel pár peprných nadávek, z nichž - Já jsem ale debil-, byla ta nejmírnější.
Všechno v ní vřelo, odmalička ji učili potlačovat emoce, protože jsou špatné a jen oslabují mysl, ale ona se jich nikdy nedokázala naplno zbavit. Možná za to mohl její smíšený původ? To nevěděla. Když ho líbala, cítila takový zvláštní hřejivý pocit jaký ještě nepoznala. Proč zrovna on, takový slabý člověk? Proč se jí to tak strašně líbilo?
Všimla si pomalu dohořívajícího ohně, cestou zpátky ještě vezme pár větví. Zpátky, ona se tam bude muset vrátit a nějak to vyřešit.
Nevěřila si, uvnitř toužila aby ji líbal, hladil a…Okřikla se na co to zase myslí a raději se soustředila na lov. Co nejrychleji musí něco najít.

Za půl hodiny už letěla k jeskyni. Žaludek měla sevřený nervozitou. Už viděla vchod když něco ucítila. Lehce vyjekla, ze znecitlivěných prstů ji vyklouzlo tělo menšího vlka spolu s dřívky a chvojím.
Bože, to snad ne. Ne!
Rychle vlezla do jeskyně a uviděla svého snoubence.
"Tak kde je ty jeden chcípáku," řval a hodil s Michalem o zeď, jako už několikrát předtím.
"Nech ho být, slyšíš mě?" okřikla muže a naštvaně se přiblížila. "Opovaž se na něj ještě sáhnout."
Otočil se, jeho zářivé oči planuly vztekem.
"Konečně jsem tě našel Ismée, věř mi, dalo mi to zabrat, v maskování si vážně dobrá, jenže já jsem mnohem lepší. Celých šedesát let jsem nejlepším stopařem řádu, to jsi nevěděla co?" odhodil Michala stranou a šel pomalu k ní.

"Tohle byl ten tvůj úkol? Zdrhnout s člověkem, mě přímo před nosem a v noci se s ním pelešit jako nějaká laciná děvka, hm? Co sis myslela, že tě nechám jít nebo co?"
Nestihla mu uhnout, byl moc rychlý, chytil ji pod krkem a zvedl ji do výšky.
"Do konce svého života patříš jenom mě!" zachrčel a hodil s ní o zeď. Doběhl k ní a mrštil s ní znovu přes celou jeskyni. Potom ji řádně profackoval.
Michal se vzpamatoval. Nemohl se dívat jak ji ubližuje, natáhl se po ohořelém polenu a zaútočil na něj. Jenže modroočko měl velmi dobré reflexy, včas uhnul, chytil ho a zakousl se mu do ramene. Vytrhl mu kus masa a bolestí ochromeného Michala hodil stranou.
"Ne!" zaječela Ismée a s novou vervou se vrhla proti němu. Na nic nečekala, "chapadélky" mu podrazila nohy a skočila na něj. Stačila mu párkrát vrazit pěstí, než ji ze sebe strhl. Odskočila před Michala, který byl celý od krve. Zlostně na snoubence zasyčela, nechápala jak se jí mohl někdy líbit. Nevnímala bolest z naraženého ramene a rozedřené kůže na zádech.
"Vypadni odtud, nebo tě zabiju," křičela na něj a chránila svým tělem Michala, kterému se pořád nedařilo zastavit krvácení z potrhaného ramene. Tasila dýku a chtěla se na něj vrhnout, ale v poslední chvíli si všimla změny jeho chování. Muž se zářivými očima tam jen stál a chladným pohledem se díval střídavě na ni a na Michala. Viděl ten vražedný lesk v jejích očích.
"Za svých šedesát let, jsem ještě neviděl takovou ubohost," syčel a odplivl si před Ismée.
"Proč chráníš toho ubohého člověka, je to jen hmyz, který je potřeba zašlápnout. Jsi ostuda našeho řádu a celé rasy. Nikdy nebudeš pravou Achealonkou, nikdy k nám nebudeš patřit. Nemáš na to. Jen si chraň tu špínu, ale stejně ti brzo vykrvácí." Odplivl si podruhé s nemenším odporem.
"Ztrácel jsem s tebou jen čas, jdi si kam chceš, ale nikdy se nevracej, nebo tě osobně roztrhám na kousky."
Otočil se, zadupal zbytky ohně a šel pryč.
Ismée se cítila ponížená, zvedla dýku a chtěla ho zabít.
"Já vidím všechno, jen si to zkus po mě hodit a nebudu mít znovu slitování," procedil mezi zuby a zastavil se. Když se nic nestalo, rozevřel křída a odletěl.

"Michale…" Sklonila se k němu a zjistila, že krvácení opravdu nejde zastavit. Naštěstí byla hlavní tepna jen škrábnutá, jenže i přesto nic nepomáhalo. Hrudník měl celý od krve a čelo orosené studeným potem.
Zvedl posledními silami ruku aby ji pohladil po tváři. Viděl vše rozmazaně, zvuky se rozléhaly a pomalu se nořil do tmy.
"Michale, snaž se prosím, neusínej, Michale!"
Napadla ji jen jediná věc, která by mohla pomoc. Obnažila jeho potrhané rameno a vstříkla mu rány svůj jed. U člověka dokáže zastavit krvácení, ale nevěděla jak velké.
Účinek byl okamžitý, krvácení se zpomalilo aspoň natolik, aby ho mohla zastavit kusem látky se svého prádla. Z brašny kousek vedle vytáhla lahvičku a polila jejím obsahem ránu aby se nezanítila. Teď už mohla jen doufat, že to zastavila včas. Nepřipouštěla si prohru, nechtěla ho ztratit.

Sesbírala chrastí a větvičky popadané kolem jeskyně, když je spolu s mršinou vlka upustila a zapálila oheň. Venku zuřila vichřice. Nemohou odletět. S Ismée cloumal vztek, ten muž ji tak nehorázně urazil a to i jen tím, že s ní odmítl dál bojovat.

Uběhlo pár dní a Michal se stále neprobíral, to nevěstilo nic dobrého. Rána se sice hojila v rámci možností dobře, ale bylinky docházely, moc si jich sebou nevzala. Lovila po svých, neustále hustě chumelilo. Díky dobrému čichu aspoň nacházela hraboše a další malé savce ukrývající se hluboko pod sněhem. Neměla hlad, ale chtěla mít připravené jídlo, kdyby se náhodou vzbudil.
Měla o něj strach, ale čtvrtý den aspoň neměl horečku. Pravidelně dýchal, musí se přece vzbudit. Jinou možnost si nepřipouštěla. Masírovala mu ruce i nohy aby podporovala jejich prokrvení. Skoro nespala a jen udržovala oheň.
"Ismée?" zašeptal tiše pátý den ráno a pomalu otevřel ztěžklá víčka.
Ten slabý hlas ji vzbudil z polospánku až se skoro lekla.
"Michale?" přiskočila k němu a objala ho. "Jak se cítíš?"
"Jako bych vypil basu piva namixovaného s vodkou. Hlavu mám jak střep." Bolestně se zašklebil. "Co se stalo?" Rozhlédl se a poznal tu ponurou jeskyni, jen mu připadala nějaká světlejší a teplejší. Vůbec mu bylo nějak teplo, slyšel praskat oheň daleko hlasitěji a venku skučet vítr.
"Málem si mi tu vypustil duši."
"Jak dlouho jsem byl mimo?"
"Skoro pět dní, ztratil si hodně krve."
Pokusil se posadit, ale moc mu to nešlo. Cítil se zvláštně, bolela ho čelist, záda, vlastně všechno kromě ramene, které by k tomu mělo důvod.
Sklonila se k němu a políbila ho.
"Musím ti něco říct," začala. "Skoro si mi tu vykrvácel, tak jsem tě musela proměnit. Omlouvám se, jinak to nešlo…"
Ze všech sil se zvedl na lokty a umlčel ji polibkem. Přitiskla se k němu a nechala ho aby se probíral pramínky jejích vlasů.
"Tak kam vyrazíme teď Ismée? Ukaž mi svůj svět."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama