Temný vrah - kapitola 6.

19. května 2011 v 15:27 | napsal:Ettelëa Dragons
S přítelem po boku není žádná cesta příliš dlouhá.
- Japonské přísloví

Temný vrah
Kapitola šestá

Konečně jsme opustili pustinu a vykročili po Císařské cestě, vedoucí do Wenydu. Já jsem si oddychl, měl jsem už Pustiny plné zuby, všude jenom samé lesy a louky a nikde ani živáčka. Cestovat o samotě s Raucem není žádná slast, člověk se v jeho přítomnosti cítí tak nějak divně a nejistě. Naštěstí Císařská cesta se jen hemžila lidmi všeho druhu. Stále po ní putovaly davy lidí, většinou za prací. Mohli jste tady spatřit nejrůznější obchodníky, řemeslníky všeho druhu, ale i potulné pěvce a jiné umělce. Na Raucovi však bylo jasně vidět, že se mezi tolika lidmi, na rozdíl ode mě, necítí vůbec dobře. Ano, dokázal to perfektně zakrývat a uměl splynout s davem, proto byl také dobrý v tom, čím se živil, ale přede mnou to neskryl. Viděl jsem mu to na očích, byl z tolika lidí unavený a mrzutý. A kdo to schytal nejvíce? No, kdo jiný, já. Vybíjel si na mě svou otrávenost a špatnou náladu celý den. Štěkal po mě hůř než pes a ignoroval mé pokusy o navázání hovoru. Po nějaké době jsem si ho tedy přestal všímat a zaměřil se na ostatní pocestné. Někteří jeli na koních, jako my, jiní na vozech, tažených voli, další pak na oslech a jiní (a těch byla většina) cestovali pěšky. Wenyd bylo velké, bohaté město a spousta lidí věřila, že pokud ne jinde, tak tam práci najde určitě. Také obchodníci tušili tučný výdělek, a proto se jich tam stahovaly celá mračna. Obchodníci s exotickým kořením, s drahými látky, ovocem, alkoholem, ale i s dalšími věcmi denní potřeby. Pozoroval jsem potulné bardy, zpívající své hrdinské balady a občas se pousmál na nějakou pěknou (i když lehkou) holku, kterých jste mohli na Císařské cestě potkat opravdu požehnaně. Pokaždé, když jsem se takhle usmál, myšlenky se mi stočily na ty krásné, dlouhé noci strávené ve vesnici ve společnosti podobných dam a bodlo mě u srdce. Až dorazíme do Wenydu, najdu si nějaký útulný bordel a zašiju se tam tak na týden. Alkohol a holky, tyhle dvě věci mi na téhle cestě chyběly nejvíc. Očkem jsem mrkl na Rauca. Ten děvčatům nevěnoval žádnu pozornost, i když se schválně promenádovaly před jeho koněm a vyzývavě se na něj culily. Rauco rozhodně nebyl ošklivý a působil tajemně, věděl jsem, že to ženské vždycky přitahuje. Po zbytek dne jsem se na Rauca už ani nepodíval.
Přišel večer. Oba jsme byli unavení a Rauco navíc otrávený, takže jsme se rozhodli na noc utábořit. Tábořit okolo Císařské cesty rozhodně není nejlepší nápad. V noci se k ní stahují vlci a jiní podivní tvorové ale taky lupiči, číhající na movité obchodníky. Rozhodli jsme se proto střídat v hlídkování. První hlídka samozřejmě připadla na mě. Rozdělal jsem oheň a oba jsme se mlčky najedli, Rauco nepromluvil. Až později, když jsme jen tak seděli, na vše kolem padla tma a vyšly hvězdy, zadíval se na nebe a řekl. "Hvězdy jsou zvláštní, nemyslíš?"
"To ano, ale nikdy jsem se o ně příliš nezajímal," opáčil jsem překvapeně. "Ale řekl bych, že jsou spíše krásné."
"Nádherné," souhlasil on. Překvapilo mne to, nikdy jsem ho neslyšel takhle mluvit. V jeho hlase najednou nebylo otrávení, hněv či lhostejnost. Mluvil o hvcězdách s jakousi posvátnou úctou a silným zájmem. Napil jsem se vína a podal mu měch. Přijal ho s kývnutím hlavy a lokl si. Ještě dlouhou chvíli pozoroval noční oblohu posetou hvězdami, ale pak najednou, jako by se vrátil ten straý dobrý Rauco, zavrčel. "Jdu si lehnout, vzbuď mě, až budeš unavený."
To bych tě budil hned teď. Pomyslel jsem si, ale nahlas jsem nic neřekl. Lehl si kus od ohniště, zabalil se do pokrývek a nejspíš usnul. Já jsem nehybně seděl a zíral na oblohu. Přemýšlel jsem, přemýšlel o Raucovi. Něco mi říkalo, že kdesi hluboko uvnitř se skrývá někdo úplně jiný, nevěřil jsem, že by byl tak zkažený. A v tu chvíli, pod hvězdami jsem si řekl, že musím odhalit jeho skryté já a dokázat mu, že má city. Mám rád výzvy a tohle byla velká výzva, vyléčit nešťastného člověka, vlastně elfa. Protože on zjevně nešťastný byl. Rád bych zjistil, co v životě zažil. Tuším, že nic dobrého. Opět jsem pihlédl na hvězdy nad sebou. Byla krásná noc, trochu chladná, ale jasná a hvězdy na temném nebi zářily jako drahokamy. Od lesa se táhly cáry mlhy a pofukoval příjemný noční větřík. Trochu jsem litoval, že jsem s Raucem víc nemluvil, když měl takovou náladu, škoda, že jsem se ho nezeptal, proč ho tak fascinují hvězdy, určitě by to o něm více prozradilo. No, tak snad ještě bude příležitost. Lokl jsem si vína a zavřel oči. Všude kolem byl klid, tak proč si chvíli neodpočinout. Ponořil jsem se do podivných snů plných barev ani jsem nevěděl jak. Probudily mě podivné zvuky, něco jako…vrčení. V mžiku jsem byl na nohou, ale pozdě. Musel jsem usnout na poměrně dlouho, neboť oheň už jen skomíral a dohasínal. To nebylo dobré. Opět se ozval ten zvuk a teď už jsem si byl naprosto jistý, bylo to vrčení, vlčí vrčení. V této oblasti, podél Císařské cesty bylo napadení vlkem poměrně běžnou záležitostí. Často se celé smečky stahovaly až k jejím okrajům a napadaly nebohé cestovatele. A nyní to vypadalo, že těmi napadeními, nebohými cestovateli budeme my. Rychle jsem popadl suché chrastí, které jsem před tím nasbíral do zásoby, a hodil ho do pohasínajících plamenů, pozdě. Oheň dočista uhasl a kolem mě se rozhostila neproniknutelná, hluboká tma… Naplnil mě děs a ostře projel celým mým tělem a téměř mě znehybnil. Téměř, neboť v té chvíli jsem hbitě chmátl po zbrani, kterou jsem měl zrovna po ruce - silném klacku. Pevně jsem ho uchopil. Nyní jsem je i viděl, nijak jasně samozřejmě, jen jako temné stíny stahující se kolem. Mráz mi běhal po zádech.
"Elfe! Rauco!" Zašeptal jsem, neměl jsem odvahu vydat hlasitější zvuk. "Rauco!" Žádná odpověď, nejspíše spal až příliš tvrdě. Chtěl jsem se k němu rozběhnout, ale další zavrčení mě přesvědčilo, že bych se měl více zaměřit na přibližující se bestie. Rozkročil jsem se tedy a klacek uchopil ještě pevněji.
Byli blízko a nyní vrčeli neustále. Ve světle hvězd se zalesklo mnoho párů očí a zahlédl jsem záblesk bílých tesáků, ostřejších než nože. Bez hnutí jsem vyčkával, co se stane dál a nečekal jsem dlouho. Najednou se jeden obrovský vlk odrazil a mocným skokem překonal nevelkou vzdálenost mezi námi. Další se mi dostal do zad a povalil mne na zem. Klacek dopadl pořádný kus ode mě a já nemohl, než bezmocně ležet a krýt si pažemi hlavu. Vrhli se na mě a pocítil jsem, jak se mi do masa zarývají drápy a pak i tesáky. Bylo jich asi pět nebo šest a všichni se na mě lačně vrhli, trhali mé oblečení i maso. Cítil jsem, že pravou paži mám v cárech. To je konec. Proběhlo mi hlavou. V tu chvíli se však ozval děsivý křik a vlci se najednou začali stahovat. Nechápal jsem to, ale pak jsem spatřil svého zachránce. Byl to Rauco. Bojovně křičel a v ruce svíral svůj lesklý meč, kterým právě proklál srdce jedné z těch bestií.
"Táhněte! Táhněte, potvory!" Dva vlci skončili mrtví a zbytek se rozutekl a pohltila je temnota. Elf ke mně rychle přiběhl. "Žiješ? Jsi zraněný?" Z jeho hlasu čišela jakási úzkost.
"Myslím, že ještě žiju, protože takhle si nebe teda nepředstavuju."
Ušklíbl se. "Myslíš si, že ty, zrovna ty skončíš v nebi?"
Rozesmál jsem se, ale rychle jsem zase přestal, když mé tělo zalila palčivá bolest. Sykl jsem.
"Jsi zraněný…"
"Ne, to je dobré." Namáhavě jsem se posadil, ale moje pravá ruka na tom byla vskutku zle a ošklivě krvácela.
"Ne, nemyslím, že je to dobré. Vydrž chvíli," řekl a kamsi odběhl. Za okamžik se vrátil s jakousi lahvičkou a obvazem v ruce. "Mám to vždycky u sebe, pro všechny případy. Asi tě to překvapí, ale nejsem špatný léčitel."
"Mě už nic nepřekvapí, aspoň ne dnes," procedil jsem skrze bolestí zaťaté zuby. Klekl si ke mně a hbitými, šikovnými prsty mi vyčistil hlubokou ránu na ruce a potřel jí mastí z lahvičky. Pálila ale jen chvíli. Pak bolest začala pomalu ustupovat. Rychle ránu obvázal a stejně tak to nestihli tě ještě tolik potrhat."
"Měl jsem štěstí, že jsi zasáhnul. Vlastně, to mě docela překvapilo, proč jsi to udělal?"
"Udělal co?" Dělal nechápavého.
"Proč jsi je zahnal, nemáš mě přece příliš v lásce a tak by ses mě alespoň zbavil. Místo toho tu teď klečíš a obvazuješ mi rány, to je divné…"
Skončil a vstal. "Nevím, na tom nezáleží. Myslím, že víc se mi hodíš živý než mrtvý."
Už zase se skrýval za lhostejností, ale já jsem mu to nevěřil. Musí za tím být víc a já tomu přijdu na kloub...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama