Pojďme společně navštívit uličku Na Plechárně!

26. února 2012 v 13:41 | autor: Le fille Ash
Ulička Na plechárně je vlastně jedna zcela obyčejná ulice v Kalifornském městě Monterey. A nebo, že by nebyla zas až tak obyčejná? Víte, tady jde hlavně o to, z jakého pohledu se na to podíváme.

Dílo: Na Plechárně, Autor: John Steinbeck, Nakladatelství: Svoboda, Rok Vydání: 1979


Hlavní Postavy: Mack, Hazel, Eddie, Jones, Hughie, Li Čong, paní Dora, doktor

Obsah: Nedá se říci, že by kniha měla nějaký děj. Nemá ho. Jedná se spíše o vyprávění o příbězích, které se v uličce Na Plechárně dějí. Ale abych přiblížila trochu tuto podivnou ulici. Není to vlastně nic jiného, než zapadlá část města. Povětšinou neuklizená a nevoňavá, ve které se usídlili ti, co postrádají jednu důležitou věc. Domov. Avšak nachází se tu také jedno stavení. Sice polorozpadlé, ale stále ještě stojící. Grandlehárna, neboli bývalé skladiště rybí moučky. Tu si opatrují a šlechtí Mack, Hazel, Eddie a Hughie, hoši, kteří nejsou zrovna mezi blízkými obyvateli zrovna oblíbení, ale i přesto je k nim chována jakási zvláštní "úcta." Jak už jsem tedy řekla. Celá kniha je spíše sérií příběhů o lidech z blízkého okolí uličky a o osudech zmíněných hochů. Jediná příhoda, která se táhne přes několik kapitol, je o tom, jak se hoši rozhodli uspořádat doktorovi mejdan, jako dárek k narozeninám. To byste opravdu nevěřili co vše se při tom může stát.

Co já na to: Zpočátku se mi do čtení příliš nechtělo, ale jak jsem se prokousávala stále dalšími a dalšími kapitolami, začala jsem knížce přicházet na chuť, až jsem došla do fáze, kdy jsem ji nepustila z ruky. Ano. Naprosto mne pohltila. Čím? Vlastně ani nevím. Možná to bylo příběhem. Tak jednoduchým, ale z velké části tak dojemným a přesvědčivým, nad kterým jsem se mnohdy musela tiše pousmát a někdy naopak stejně tiše rozbrečet. Možná to bylo Steinbegovým stylem psaní, se kterým jsem se dosud u žádného jiného autora ještě nesetkala. Neustále mne držel při smyslech. Jednou něco skončilo, ale okamžitě se začínalo něco jiného. A to bylo velmi dobře!

Co mi kniha vzdala, co mi dala? Dala mi mnohé. Pomohla mi se podívat na zcela obyčejné věci úplně jiným, netradičním pohledem, který Steinbeck rozhodně nabízí. A to bylo to úžasné. Donutila mě také se zamyslet nad některými příhodami v ní. Některé z nich jsem si třeba musela přečíst několikrát, abych je vůbec pochopila, ale pokaždé jsem nakonec nad každou kapitolou zakývala hlavou a pronesla chápavé: "Aha!" když se mi konečně rozsvítilo.

Závěrem: Takže ano. Tohle byla kniha, na kterou budu dlouho vzpomínat, a ke které se zaručeně ještě nejednou vrátím. Je totiž o obyčejném životě a někdy jsou zkrátka takové knihy, těmi nejzajímavějšími!

Hodnocení: 5+/5

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 26. února 2012 v 15:22 | Reagovat

Steinbeck je výborný vypravěč.

2 Le fille Ash z Numéro-un Le fille Ash z Numéro-un | E-mail | Web | 26. února 2012 v 15:31 | Reagovat

[1]: To rozhodně je!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama