In Progress, díl 1.

29. března 2012 v 17:45 | autor: Benda z Monia |  Dlouhé povídky
"...a ne, že se po cestě moc zdržíte! Čím dřív ty součástky donesete, tím líp," bylo slyšet z otevírajících se dveří železářství. Právě z něj vycházeli bratři Kirk a Leonard. Kirk byl z nich dvou starší a měl zrzavé vlasy. V kombinaci s jeho černýma očima působil celkem vesele. Byl silný, poctivý a zdvořilý. Ale za svou věc by klidně obešel všechny slušnosti a byl schopen se o svou pravdu i bít. Mnoho nepříjemných situací vzešlo z jeho unáhleného rozhodnutí a následné reakce. Naštěstí tu byl ale jeho bratr, aby tyto situace hbitě vyřešil.
Leonard přemýšlel, než něco udělal. Na rozdíl od Kirka měl černé vlasy a klidný pohled ve svých tmavých očích. Byl o něco menší a slabší, než Kirk, ale ani v nejmenším mu to nevadilo. Radši použil slova nebo techniku, než hrubou sílu. Žádný lenoch to ale nebyl.
"Kdo bude první u toho skladu, neponese tu bednu!" navrhl s radostí nad soutěží Kirk.
"Hm," pokýval zamyšleně, ale nezaujatě Leonard hlavou. Když se na něj jeho bratr otočil s tázavým pohledem, usmál se a s klidem pronesl: "Tak když chceš tu bednu tak moc nýst."
Kirkovi zaplály oči radostí, že se závod uskuteční, odkašlal si a začal hlasitě a hrdě, jako by o něco vážného šlo, odpočítávat: "Tři, dva, jedna..."
Lidé v ulici se otočili, aby zjistili, co se to děje, ale uviděli jenom zvířený prach a písek nad zemí. Kirk i Leonard byli v mžiku na konci ulice a zahýbali za roh pískově žlutého domu, o který se opíralo ranní slunce. Všichni, kdo se za nimi otočili, se začali dívat na ostatní a očima se ptali, co to bylo.
"Než tam dojdeš, zatím tu krabici vyzvednu, jo ?" zeptal se provokativně Leonard, i když už tušil, že ten druhý u skladu bude on. Kirk pokrčil rameny a těsně před tím, než zabočil do malé postranní uličky, řekl:
"Uvidíme, Lenny!"


Leonard si teprve teď uvědomil, že ještě pořád běží po hlavní ulici. Promeškal svoji příležitost zatočit a celá cesta před ním byla bez zatáček do vhodného směru. Nemohl se ale vrátit. Vymyslel si tedy narychlo plán, kudy teď poběží, aby bratra dostihl, nejlépe i předehnal. Měl ještě chvíli běžet rovně, pak odbočit vlevo do parku, rovně kolem fontán a poté proběhnout okolo vojenského cvičiště podél cesty k moři - přístavu. Nemusel by obcházet celý blok, ale jakmile by v tom přístavu byla jediná brána zavřená, bylo by mu to všechno k ničemu. Mohl tím hodně času získat, ale taky tím mohl rovnou prohrát. Rozhodl se to ale risknout.
Uskočil před malou skupinkou lidí, vyhnul se dvěma malým stánkům stojícím v cestě a zamířil přímo na zelenou plochu nalevo. Ve stínu pod vzrostlými stromy se mu běželo lépe, i přesto, že bylo teprve ráno. Slunce svítilo a hřálo v tuto roční dobu tolik, že už v brzkých hodinách bylo horko.
Kirk se pro sebe usmál, protože věděl, že teď má další výhodu. Nejen, že je jeho bratr pomalejší, ale musí teď běžet i delší trasu. Z jeho radosti ho však velmi brzo vytrhl pohled na několik mužů nosících dlouhé dřevěné klády přes cestu. Ulice tady byla velmi úzká a pokácený strom v cestě hrozil velkým zpožděním. Kirk naprázdno polkl a s odhodláním běžel ještě rychleji přímo proti kládě ve výši jeho pasu. Už z dálky si to myslel, ale teď si byl jistý - přeskočit ji nemůže a jediná cesta bez zpomalování tedy vede pískem pod kládou. Vrhl se tedy po hlavě pod kládu, předvedl dokonalý kotoul a hned se ze země zvedl a běžel dál. Písek na jeho zádech se postupně sesypal na zem. Cítil už, že je unavený a těžko se mu dýchá. Sil měl ale i přesto ještě dost.
"Sakra!" sykl si pro sebe mladší z bratrů, když viděl, že v této části přístavu, kterou chtěl proběhnout je ještě zavřená brána. Ještě k ní nedoběhl a doufal, že něco rychle vymyslí, aby neztrácel čas čekáním a přemýšlením. Na pravé straně byly na hromadu naskládané různé krabice do výšky plotu. Další postup byl jasný - vyskákat na bedny a přes plot do přístavu, kudy se snadno dostane ke skladišti. Postup nebyl tak jednoduchý, jak se zdálo na první pohled. Bedny byly velké a skoky mezi některými z nich nebezpečné.
Štěstí ale stál při Leonardovi a tak se hbitě dostal až na nejvyšší bednu, ze které opatrně seskočil dolů. Jeden z hlídačů pár desítek metrů od něj si ho všiml, ale nanejvýš pokrčil rameny a zase si hleděl svého. Leonard se usmál. "Jednodušší to ani být nemohlo," pomyslel si, když přeskočil pár kufrů zrovna vyložených z lodi a zamířil do uličky vedoucí pryč. "Tohle musím vyhrát!"
Oba bratři se zahlédli v davu. Kolem kráčeli lidé mířící každý den na stejné místo za stejným účelem - aby žili svůj stále stejný, obyčejný a nudný život. Kirk se tímto houfem prodíral rychleji, než jeho bratr. Už byl skoro na širší ulici, která tvořila pomyslnou cílovou rovinku. Věděl, že tohle je další z těch závodů, který skončí v jeho prospěch. Leonard smutně povolil prsty na rukách a pomyslel si: "Tak on tam zas bude dřív," pak zatnul zuby, stiskl ruce v pěsti a s rebelským zajiskřením v očích procedil přes zuby: "ale jenom když se takhle vzdám a nechám ho!"
"Čau, bráško!" ozvalo se odněkud kolem Kirka. Podíval se vlevo, vpravo, znovu vlevo, ale když nic neviděl, napadlo ho, že se mu to jen zdálo a tak opět pohléhl dopředu. Vtom vyvalil oči, protože pochopil, že se mu to nezdálo. Pochopil, že dnes prohrál. Lenny běžel asi dva metry před ním, právě se na něj otočil a zamával mu s milým úsměvem.
Zrzek ze sebe nedokázal dostat víc, než: "Nazdar!" Neznělo to nadšeně, ale ani nijak smutně. Byla to pouze taková automatizovaná reakce. Byl tak zmatený a překvapený, že ani nevěděl, co řekl. Chtěl ještě zrychlit, ale Leonard už měl moc velký náskok. Začal postupně zpomalovat, až už se jen pomalu šoural. Zahlédl u skladiště mladšího bratra vyskakovat radostí. I přes svou porážku se usmál. Měl vlastně radost, že byl poražen.....


Děkuji za váš čas, za týden na shledanou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama