In Progress, díl 2.

5. dubna 2012 v 19:40 | autor: Benda z Monia |  Dlouhé povídky
Když Leonard vyšel ze dveří, Kirk poraženě napřáhl ruce před sebe, připravený vzít bednu, o kterou se vsadili. "Stejně by mě zajímalo, kudy žes to vlastně běžel ?"
Leonard se podíval na zamyšleného bratra, na krabici se součástkami do rozličných mechanismů, na cestu, po které přišel a zpět na bratra. "Ukážu ti to," řekl mile. "Všiml jsem si téhle cesty, jak jsme tu byli minule," povídal už za chůze po cestě do přístavu.
Kirk nesl bednu se zdvyženou hlavou. Prohlížel si přístav a poslouchal Leonarda, když mu vyprávěl, jak mu pomohl běh stinným parkem, jak musel přelézt po bednách u brány a jak se málem vzdal. Do přístavu právě připlouvala malá bílá loď a dvojčata se zastavila, aby si ji mohla lépe prohlédnout. Technika je, jako všechny členy jejich rodiny, vždycky zajmala. Nechtěli se k ní moc přibližovat, protože věděli, že stejně by je hned úzkostliví mořeplavci odehnali od své lodi. Proto si jen z dálky prohlédli její stavbu a pokračovali svou cestu do parku.


Už když se blížili bylo slyšet cvrlikání ptáků a šum větví. To třepotání listů, ševelivé povídání větru. Bratři prošli pomyslnými branami z ohromných dubů, které stojí na stejném místě už aspoň jedno století. Podívali se každý na jednu stranu parku a pak se synchronizovaně otočili, aby si prohlédli tu druhou stranu. Měli toto místo rádi a nebyli ani zdaleka jediní. Pod mohutnými stromy seděla na lavečkách a na trávě spousta mužů i žen. Kirka vždy bavilo pozorovat jiné lidi a jejich chování. Teď k tomu měl skvělou příležitost. Viděl rozčilené i klidné, veselé i smutné, samotné i hloučky osob. Viděl malíře, spisovatele, milence a hudebníky. Samozřejmě tu ale bylo i hodně lidí, co se pouze šli projít do parku. Ať už to byli kováři, pekaři, učitelé, nebo vojáci, nikdo to nepoznal, pokud se sám nezeptal. Tedy, pokud ho to opravdu zajímalo.
Leonard se podíval na Kirka a nejistě se ho zeptal: "Proč se tu rozhlížíš, brácho ? Hledáš snad někoho ?"
"Ne, mám prostě radost," řekl Kirk s klidným úsměvem. Krabice, kterou nesl, pro něj nepředstavovala velkou zátěž a tak na ni nemyslel, jako na problém. "Jen se tu teď tak dívám, jací lidé-" náhle větu bez dokončení přerušil a civěl někam dopředu.
Leonard nevěděl, proč se zastavil, tak se na něj otočil s tázavým pohledem. Všiml si jeho nehybného obličeje, zakoukaného kdovíkam. Podíval se tím směrem, aby zjistil, co ho mohlo tak rozptýlit. Nemohl pohledem minout. Mezi korunami stromů se objevila mezírka a paprsek světla jako boží ukazovák zasvítil na dívku v pestrobarevných šatech. Právě vstávala z lavičky s knihou v ruce. Prohrábla si dlouhé hnědé vlasy a asi náhodou se podívala směrem, kde stáli bratři. Usmála se na ně, když viděla, jak stojí jako kolíky a hledí jejím směrem. Ušla pár kroků a zmizela za blízkou stromy krytou zatáčkou. Zmizela jako duhové zjevení pocházející z jednoho z právě těch stromů.
Ještě pár vteřin bylo mezi chlapci ticho, až Kirk dořekl: "...jsou."
Leonard ho pobídl, aby šli dál, ale oba pořád přemýšleli o té krásné osobě. O tom andělovi s lidskou tváří a šaty jako celou malířskou paletou. Procházeli parkem dál a už si ničeho nevšímali. Došli domů. K železářství, na jehož vývěsním štítu stálo "Wishfall's".
Vešli dovnitř nevelké místnosti se spoustou prosklených skříní zaplněnými vším od šroubků a matek, přes kladiva a šroubováky až po vrtáky a klíče s nastavitelnou velikostí. Nebyl uvnitř žádný zákazník, jen u pokladny stál jejich otec. Za zády měl zeď a před sebou velký dřevěný stůl, sloužící jako pult. Když se dveře otevřely, cinkl zvonek a statný prodavač, právě leštící jeden z vystavených klíčů, zvedl pohled a usmál se.
"No konečně jste tady. Už bylo na čase," mluvil a pokyvoval při tom hlavou ze strany na stranu. Ve vousech ukrýval úsměv. "Málem vám to trvalo rekordně dlouho - skoro dvacet minut! Pánové, čím jste starší, tím jste pomalejší."
Leonard se podíval na Kirka a poté se zazubil: "Pořád jsme ale rychlejší než ty, tati."
"Ale prosím tebe," řekl, i když věděl, že syn mluví pravdu. "Radši mi podejte tu bednu a jděte se podívat, jestli nemáme nějakou poštu."
Kirk donesl bednu ke stolu, zvedl ji nad pult a pomalu ji pokládal. Dal si také pozor, aby nebyl moc blízko a nekopl se do dřevěné stěny před stolem. Zamířil pak i s bratrem kolem pultu k zácloně, která oddělovala obchod a chodbu, vedoucí k jejich bydlišti.....


Kdo je ta neznámá krásná dívka ?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama