Prostopášnost reality - prolog

6. července 2012 v 19:00 | autor: Le fille Ash |  Dlouhé povídky
Prostopášnost reality. Má nejnovější povídka na pokračování, která vypráví podivný příběh mladého chlapce Derecka. Žil zpočátku poklidně, v rámci možností tedy, v dětském domově. Ale po tom, co získá jakýsi podivný svazek, se začnou dít různé podivné věci, hlavně tedy s jeho sny..



Ležela tam tak nevinně. Pod nánosy mastného prachu už málem ani nešel přečíst její název. Přistoupil tedy nejistými krůčky těsně k okraji pultu. I přes tu špínu však na moment zahlédl v záblesku něco, co žádná jiná předtím ještě neměla. Něco, co však zatím Dereck nemohl docela dobře popsat. Nechápal. Ale zároveň nemohl odolat.
Když už byl konečně u ní, mlčky ji poposunul kousek stranou. Byl nerozhodný. Nevěděl, co má dělat. Otevřít ji? Ne... vždyť ani neví, co to přesně je. Třesoucí se prsty se mimoděk letmo dotkly jejích desek. A tu z prachu vyvstalo jedno písmeno. Ručně psaná obálka knihy? Alespoň tak mu to připadalo. Ten rukopis. Zvláštní. Sice zdobný, ale ne příliš. Sice tučný a ostrý, ale ne moc. A písmo. Tak krásné ještě nikdy před tím neviděl. Jen tomu znaku nerozuměl. Možná se podobal některému z našich, ale ne tolik, aby ho mohl s jistotou určit. Nešlo to. Nadechl se, až mu větřík rozverně pošimral koutky úst, a potom silně foukl.
Rozkašlal se. Prach měl téměř všude. Promnul si oči a odstoupil. Teď konečně viděl přední obálku zcela zřetelně. Nápis ho stále více uchvacoval, ale ten obraz! Ta malba pod ním... to bylo ještě něco více neuvěřitelného. Ladná lidská ruka s krátkými, ale tenkými prsty. Když se na ni zahleděl, připadalo mu, jako by se odpoutala od pevné podložky a vystoupila ven. Jakoby pohnula prsty. Jakoby ožívala...
Nemohl odolat. Něco takového tu přeci nemůže nechat. Nečetl už dlouho, protože v domově se tolik knih sehnat nedalo. A ty, které tam byly, už znal téměř nazpaměť. Proto přišel sem. Chtěl nějakou novou, aby opět mohl hltat každé její slovo a nechat se opájet nenahraditelnou vůní starých listů. Tolik ji měl rád. Ostatní se mu sice smáli, že je stále tak zahleděný do jiných nereálných světů, ale on jim nevěnoval ani kapku pozornosti. Nikdy si nic nebral příliš k srdci, a tak ho ani tohle nemohlo odradit. Rád byl sám s knihou v ruce. A teď našel tuhle. Ne. Nemůže ji tu nechat. Prostě nemůže.
Do kapsy si narychlo zastrčil svůj tmavě modrý zápisník plný poznámek a myšlenek. Vždy ho měl při sobě. Pak pomalu položil ruce na pult. Nejprve se podíval jedním očkem nalevo. Postarší dáma stojící u vedlejšího stánku s hrníčky mu rozhodně nevadila. Prodavač postávající na druhé straně od něj však ano. Ťuknul do pultu ukazováčkem. Podruhé. Čekal. Snad dostane příležitost, snad... ano! To je ono. V duchu děkoval dámě v kloboučku, že prodavače na chvilku zabavila. Teď tedy. Teď, nebo nikdy!
Spěšně popadl vyhlídnuté knižní dílo do pravé ruky a rozeběhl se. Neposlouchal. Neohlížel se. Nevnímal. Ale stejně mu to: "Hej, chlapče! Stůj!" neuniklo.
Přidal. Vítr, který se ještě před chvílí zdál být jen pouhým jemným vánkem, se teď změnil téměř ve vichřici. Bojoval s ním, jak jen mohl. Vlasy mu padaly do očí a bránily ve výhledu. Strach se vkrádal do srdce. Ale zároveň s ním i štěstí. Má knihu! Má novou knihu! Konečně zase bude moci číst! Konečně!
"No tak! Čekej!"
Nečekal. Naopak. Ještě trochu zrychlil. Nenechá si přeci teď vzít jedinou radost, kterou má! Knihu v podpaží sevřel ještě více. Byla sice velká a dosti objemná, takže se nenesla nejlépe, ale alespoň mu dlouho vydrží. Třeba v ní najde takové zalíbení, že ji přečte několikrát. Stejně jako tehdy Malého prince. Ještě teď ho má položeného na nočním stolku a vždy před spaním si předčítá své nejoblíbenější řádky.
Ještě trochu mimoděk ten poklad přitiskl sobě. Sice ho dostal nekalým způsobem, a také ho za to pěkně hryzalo svědomí, ale jak jinak by ho měl získat? Udělal to poprvé. Snad mu bude odpuštěno. Teď už opět slyšel jen přibližující se prodavačovy kroky. Hlasitěji. Pořád hlasitěji. Chtěl ještě přidat, ale už nemohl. Kniha byla příliš těžká a Dereck už pořádně zesláblý. Snažil se tedy alespoň nezpomalit. Třeba to ten chlap vzdá.
"Chlapče, stůj konečně!" ruka se dotkla Dereckova ramene. Ucukl. Už ale neutíkal. Nemohl. Čekal teď to nejhorší. Policejní stanice byla nedaleko, to byla ta nejhorší vyhlídka. A ta lepší? Ten muž mu napráská.
"Něco ti upadlo," pronesl prodavač. Dereck, udýchaný a vyčerpaný, více než kdy jindy, vyvalil své velké modré oči a udiveně si muže změřil pohledem. Teprve potom zahlédl v jeho ruce svůj modrý zápisník.
"A... aha... děk... děkuji vám, pane." Nemohl tomu uvěřit. Rychle po něm sáhl a udělal dva rychlé kroky vzad.
"Není za co," usmál se muž, mrkl a v poklidu odešel.
Dereck stál chvíli jako opařený. Neustále přebíhal očima z muže na zápisník a na knihu a zase stejnou cestou zpět. Ještě udělal pár kroků pozadu, a když se ujistil, že prodavač zřejmě o knihu zájem nemá, otočil se a rozeběhl se pryč. Pro jednou bez úhony. Ale jak je to možné?

@ Le fille Ash, z Listů snů
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama