In Progress, díl 23.

23. září 2012 v 12:00 | autor: Benda z Monia |  Dlouhé povídky
"Do... dobrý... dobrý den. Já... já jsem Leonard," vysoukal ze sebe k smrti vyděšený a snad ještě víc překvapený černovlasý technik. Nevěděl vůbec, co se stalo.
V jednu chvíli jel blátem, pak ho oslepilo světlo, chvíli se cítil, jakoby se vznášel, a najednou žuchl do vody a právě se na něj usmívaly zelené oči človíčka s krátkými, tmavě hnědými vlasy a dospělou tváří, ale sotva jeho výškou. Měl na sobě volné tmavé kalhoty, trochu pomačkanou bílou košili a přes ni koženou vestu.
"Norman. Zdravím tě, Leonarde. Vítej v Asta..," podával ruku chlapci a přitom se zarazil, protože za návštěvníkem neznámého původu přistála celá skupinka dalších. Začal se smát na celé kolo.
"Nuže dobrá, tak vás všechny vítám v Astalu!" s neskrývanou radostí ve tváři prohlásil a na znamení přátelskosti při tom rozpřáhl ruce. Námořnická skupina na něj z vody koukala jako ještě na nic předtím. V hlavě se stejnou otázkou se na sebe dívali, ale nebyli schopni nic říct. Zakrátko je Norman vyzval: "Tak vylezte už z toho jezera, není zrovna počasí na koupání."

Teprve tehdy si výprava uvědomila, co se stalo a že teď stojí v jezeře velkých rozměrů. Nejblíže, kde mohli, vylezli jeden po druhém na břeh a měli v hlavách jako po výbuchu. Někteří se posadili na zem, ale někteří zůstali stát. Dále v rozhovoru pokračoval Norman, kterému, jak se zdálo, přijde úplně normální, že když jde na procházku k jezeru, začnou lidi pršet odněkud z nebe.
"Tak, co vás sem přivádí ?" zeptal se a prohlížel si zmatené tváře všech těch mnohem vyšších lidí před ním.
"Jak... Jak sem ? Kde vlastně jsme ? A kdo jste vy ?" dostalo se mu velmi nejisté odpovědi od kapitána Havenchilda. Mile se usmál a s napřaženou rukou přišel blíž k obrovskému muži.
"Prostý dřevořezbář Norman Emanuel Aloin, k vašim službám. Oslovujte mě, prosím vás snažně, jen Norman. Jinak to bude trvat věky. A vy jste...?"
Vousatý muž byl stále ještě tak překvapen, že zapomněl prozradit svůj 'titul', který s takovou hrdostí vždy uváděl. Stiskl mužíkovi pravici a s pokynutím hlavy se představil pouze jako "Rick Havenchild."
Norman se otočil zády k jezeru a s rukama ukazujícíma vpřed pravil: "Ačkoliv nevím jak, octli jste se u krásného města Astal. Žije v něm přibližně padesát tisíc duší, které poctivě pracují a jsou v míru s Lesem."
"Moment. Říkal jste... duše ?" polekaně se zeptala Claudie a stejně jako ona, nikdo se nechtěl ani podívat směrem, kterým ten podivný malý muž ukazuje. Norman se na ni nechápavě podíval a pokýval hlavou.
"No, samozřejmě. Duše. Jako já a vy. Prostě duše!" zasmál se, ale nezdálo se, že by mu posádka rozumněla.
"Ale my jsme pořád živí! Nebo snad...?" vyvalil oči Kirk a rychle se snažil nahmatat si tep. Cítil ho.
"No, jasně, že jste živí! Proč byste nebyli ?"
"Živí jsou lidi, ne duše. Ty už jsou... no ty už nejsou!" zmateně se hájil zrzek a postupně přestával ztrácet přehled, o čem se baví. Norman zbystřil.
"Lidi, říkáš ? Takže tvrdíš, že nejsme duše, ale lidi, protože pořád žijeme ?"
"Jo! Přesně tak!" energicky vrtěl hlavou Kirk. Konečně to chápe, říkal si.
Mužík se usmál a pokrčil rameny. "Tak to jsme si akorát nesrovnali slovníky. Duše, lidi, to je to samé. Na tom nezáleží," pronesl a pak zvedl ukazovák a s povytaženým obočím se podíval zase na kapitána. "Teď, když si rozumíme, rád bych se teď, pokud smím, zeptal, odkud jste se tu vzali vy ?"
"No, šli jsme do tunelu..," začal nejistě vysvětlovat kapitán, ale dál se nedostal, protože mu do toho skočil John, přes kterého pak mluvil Joe a oba se je snažil překřičet David. Během okamžiku už úplně všichni, stejně jako předtím, když zhaslo světlo, mleli pantem jeden přes druhého a nebylo rozumnět ani jednomu. Norman je pozoroval a začal se smát jejich snaze se prosadit a podělit se o ten příběh z jejich pohledu. Řekl si, že v jejich vlastním zájmu, by jim měl pomoct.
Velmi hlasitě si odkašlal a přitom krátce zatleskal. Pak se opět usmál na tváře námořníků a pronesl: "Dobrá, řeknu to jinak. Ricku, prosím, povězte mi, jak to bylo. A víte co, nebudeme vysedávat tady na hlíně, pojďte ke mně domů a povíte mi to tam, pěkně v pohodlí. Co vy na to ?"
Skupinka stále projevovala nevoli a tak se smíchem dodal: "Nebojte se, všichni jsou tam živí!".....

Jelikož musím Numéro Un opustit, je tohle můj poslední článek. Má-li někdo zájem tuto povídku i nadále číst, bude se každý čtvrtek objevovat nový díl na mém blogu.
Místo tradičního "Navyčtenou! :)" se dnes loučím....
Sbohem, přátelé!
Benda z Monia
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama