To si nevybereš

25. září 2012 v 8:00 | autor: Nikča |  Á partire
Další příspěvek do Á Partire nám zaslala Nikča, jejíž stránky můžete nalézt zde: http://naladovky.webnode.cz
Jedná se o první díl příběhu, který má třicet sedm kapitol. Pokud vás tedy zaujme, můžete se podívat na pokračování na výše uvedených stránkách. (http://naladovky.webnode.cz/pribehy/to-si-nevyberes/)
Ještě bych chtěla Nikče za její příspěvek poděkovat.


Jednou za čas se stane, že se narodí tvor s výjimečnými schopnostmi. Může to být člověk, upír, vlkodlak, ale také, pro nás 'obyčejný' pes. Jak se to stává ? Kdo za to může ? Je to výhoda, nebo naopak ? Záleží na tom, co si zvolíte za cestu. Máte na výběr tři možnosti. Jednou z nich je své schopnosti uschovat a zapomenout na ně. Prostě dělat jakoby nebyli. Další možnost jak je využít může být tato - pomáhat těm kteří to potřebují. Bohužel tu je i další možnost, která nikomu nepomáhá, ale ubližuje. Ničí vše co může a nikdy se na své špatné skutky neohlíží. Jakou cestu by jste si zvolili vy ?
Jsem Ema Robíková, ale to není mé pravé příjmení. Mám totiž adoptivní rodiče. Své pravé rodiče jsem nikdy neviděla. Nevím kdo to je. Nikdo o nich nic neví. Ani podle DNA nezjistili kdo to byl. Prý mě jednoho večera našli na chodníku položenou v košíku. Odevzdali mě do zdejšího dětského domova, kde jsem strávila tři roky. Pak mě Ota s Magdalénou adoptovali a u nich jsem do teď. V papírech mám sice jejich příjmení, ale nikdy jsem se jako Robíková necítila. Taťka s mamkou jsou strašlivě hodní. Jsem ráda, že mě adoptovali zrovna oni, ale toužím poznat své pravé rodiče a zjistit proč mě opustili. Jenže jak začít když nemáte žádné informace. Jediné co víte je, že mamka s taťkou nejsou praví rodičové. Nějaká rada ? Docela by se mi hodila, ale nic mě nenapadá.
Jak už jsem říkala. Rodí se stvoření s výjimečnými schopnostmi. Vím, že je mám, Zjistila jsem to už v 10ti letech kdy jsem málem spadla do moře přes palubu, ale z úst mi vyjelo nějaké zvláštní slovo a celý svět se zastavil. Mohla jsem se hýbat jen já. Bylo to zvláštní, ale hned jak jsem stála pevně nohama na podlaze lodi, vše se opět začalo hýbat. Nemůžu si vzpomenout jaké to slovo bylo, ale nebylo to poprvé co se mi něco takového stalo. Jindy zas zapálím svíčku pouhou myšlenkou, nebo si napustím vanu aniž bych šla do koupelny. Abych pravdu řekla, tak se snažím tu moc nepoužívat. Naposledy jsem to udělala před dvěma lety. To mi bylo 13. Napustila jsem si vanu a počítala s tím, že to zastavím tak jak vždycky, ale nešlo to. Vytopila jsem celé dolní patro kde zrovna spala babička, která k nám přijela na návštěvu. Málem jsem ji zabila. Rychle jsem seběhla schody dolů a vzbudila babičku. Ještě že patří mezi ty čilejší babči. Vyšla semnou schody nahoru a tu noc spala u mě v pokoji. Uvědomila jsem si, že ta moc je nebezpečná a rozhodla jsem se, že už ji nikdy nepoužiji.
Kolikrát cítím jak můžu něco udělat, ale neudělám to. I když jde o pomoc druhým. Pokud se to týká té 'magie' nebo jak to nazvat, tak nepomáhám. Jednou jsem se mohla zbláznit, když sousedům hořel dům. Všechny buňky v mém těle se snažili všude zapnout vodu a pomoc to uhasit, ale já to neudělala. Hasiči už byli na místě, takže si s tím museli poradit sami. Já jsem raději utekla. Bála jsem se, že když použiji svoji moc, tak pak mě začne ovládat a já někomu ublížím. To jsem opravdu nechtěla.
Čím jsem starší, tak mám pocit, že mě nikdo nechápe. Ani já sama sebe nechápu. Školu nějak neřeším a mamka s taťkou jsou rádi, že nepropadám, takže asi tak. Tělocvik mi nejde a zpěvačka ze mě taky nebude. Jediný předmět, který mě celkem baví je informatika. Jenže tam se taky nechápu. Jsem strašlivě napřed. Můj mozek tam pracuje mnohem rychleji, než normálně. Párkrát se i stalo, že jsem odpověděla na otázku, kterou učitel ještě nevyslovil. Vždycky, když se mi to stane, tak se vymluvím, že mi je špatně jestli můžu na wc. Místo toho se jdu projít do parku hned vedle školy a snažím se uklidnit své mozkové buňky, které si začínají dělat co chtějí.
Jsem v 9. třídě a je tu pololetí. Přišel k nám nový žák. Vypadá zvláštně. Upozorňuji na to, že zvláštně. Ne divně ! V tom je velký rozdíl. Je docela hezký, ale takový tajemný. Nevím jak to popsat, ale líbí se mi to. Bohužel o sobě nějak moc nevíme. On je z jiné planety než já. Chápete ne ? On neví, že existuji a já vím akorát to jak vypadá.
No to by stačilo. Myslím, že už jste si o mě obrázek udělali. Teď jdu domů ze školy. Přemýšlím co dneska podniknu. Sice zítra píšeme pár písemek, ale to počká. Asi se půjdu podívat za koníkama. Jsou to ta nejúžasnější stvoření na světě. Já je rozhodně jako zvířata neberu. Beru je spíš jako něco víc. Něco jako bohy. Z ní to směšně, ale nevím jak vám to vysvětlit. Prostě je miluji a jeden chlap co se zná s taťkou bydlí kousek odsud má stádo koní a já tam někdy chodím. Starám se o svého oblíbence a někdy se mi poštěstí a projedu se na něm, ale to je opravdu málo kdy. Jen když je volné sedlo a to se stává opravdu málo kdy. No můj oblíbenec je andaluský kůň, celý černý, je to hřebec a jmenuje se Night.
No dost o koních. Jdu domů a pak něco naplánuji. Na koníky je moc velký teplo. Spíš půjdu k řece.
"Ahoj !" zdravím všechny doma.
"Emo ! Jsi celá ? Pojď ke mě." říká mamka zděšeně a rychle se ke mě vrhla a objala mě.
"Mami jsem v pohodě. Něco se stalo ?" jsem vyděšená.
"Ty to nevíš ? Já se bála, že tam jsi i ty…" skoro se mi rozplakala na rameni.
"Tak už mi mami řekni co se stalo. Prosím." potřebuji to vědět. Už odmalička jsem zvědavé dítko.
"Ve škole hořelo a prý tam někdo zůstal, že prý nestihl utéct a jakoby to nestačilo, tak na náměstí se střílelo." byla úplně vyděšená.
"Cože ?! A stalo se někomu něco ?" tak a teď jsem vyděšená i já.
"Nikdo prý nezemřel, ale jsou tam ranění a to s tou školou…To ještě nikdo neví."
"A jak to, že to víš dřív než já ?"
"No byl tu jeden mladík. Tipuji si, že stejně starý jako ty a všechno nám to řekl."
"Jaký mladík mami ?"
"Takový pěkný. Černé rozcuchané vlasy a modré oči. Vysoký asi jako ty." popisovala ho.
"A kam šel ?"
"Nebudeš ho hledat ! On…vypadal zvláštně, tak tajemně." varovala mě.
"Mami já asi vím kdo to je. Kudy šel ?"
"Od nás doprava směrem na náměstí. Ale nechoď tam." zakázala mi to.
Fajn. Odešla jsem k sobě do pokoje a rozhodla se, že po taji vylezu oknem. Musím zjistit, jestli to byl ten nový kluk od nás ze školy.

__________________________________________________________________________________
Pokud i vy chcete přispět svým dílem, přečtěte si jak:
Pozor, změna! Nyní zasílejte vaše příspěvky na apartire-numero-un@centrum.cz
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Edvin Edvin | E-mail | 25. září 2012 v 12:56 | Reagovat

Autorka docela umí vyprávět; každopádně se to dalo číst a já si myslím, že by z ní mohla být dobrá vypravěčka. Musela by si však zjistit, jak musí text vypadat, aby skutečně zaujal, co v něm musí být, a co naopak musí vynechat.
Nemohu jí prominout, že její pravopis a interpunkce neodpovídají ani úrovni deváté třídy - chybami se to v textu jen hemží. Doporučuji používání stránky www.pravidla.cz. Vždyť je to tak jednoduché!
Ed

2 Nikča Nikča | 25. září 2012 v 20:16 | Reagovat

Moc děkuji za komentář. S češtinou trochu válčím, teprve jsem nastoupila do 8. třídy a mám v tom guláš. Děkuji za odkaz. Určitě ho někdy využiji.

3 Míša Míša | E-mail | Web | 26. září 2012 v 23:24 | Reagovat

[2]: Rozhodně by mě nenapadlo, že jsi tak mladá :) Jsi na dobré cestě, hodně štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama