Cesta za zlatou

8. listopadu 2012 v 20:59 | autor: Livien |  Soutěže
Ti nejlepší si skutečně zaslouží svou chvilku slávy. A tak i účastníci naší literární soutěže Letem, literárním světem 2012 si zaslouží své zviditelnění zde. A proto to vezmeme pěkně popořadě.
Třetí místo v oddělení prózy získala se svou povídkou Cesta za zlatou Livien z blogu lasting.blog.cz.Gratulujeme a předkládáme toto dílo vám, čtenářům! Přeji příjemné počtení!



Dozněl poslední rozechvělý zvuk klavíru a na maličký okamžik nastalo hrobové ticho. Poté se ozval hlasitý aplaus, který ono tajemné ticho rozlomil, rozdrobil na kousíčky a zašlapal. Drobná postava za klavírem zvedla hlavu a pomalu zaostřila na dav pod malým podiem. Usmála se, pokynula přítomným a poté se malátným krokem vydala za oponu.
Modrooká dívka v obecenstvu se nenápadně zvedla ze svého místa a vyrazila pryč.
"Bylo to krásné," pravila tiše, když bez klepání vešla do malé oprýskané místnosti. Hnědovlasý hudebník zvedl vyčerpaně hlavu a usmál se na příchozí.
"Řekla bys to, i kdyby to nestálo za nic," odpověděl tlumeně.
"Možná, ale víš moc dobře, že mluvím pravdu. Lidé tvoji hudbu milují. Prostupuje každičkou částečkou těla a rozechvívá," odpověděla zaníceně a přistoupila k hudebníkovi.
"Patriku, vždycky jsem věděla, že to jednou poznají i jiní lidé a ta chvíle už se zatraceně blíží. Začnou se nám plnit naše sny," usmála se vyzařujíc veškerou svou nadějí. Smutný hudebník opět sklonil hlavu a skryl jí do dlaní. Jeho tělo se zdálo ještě menší. Bylo mu devatenáct, a přesto snad nesl všechnu tíhu světa.
"To pochybuji," pronesl po chvíli.
"Proč to říkáš?" zavrtěla dívka nechápavě hlavou.
"Protože nikdo nikdy nepochopí," řekl a rozechvělýma rukama chytil dívčinu paži.
"Nikdo nikdy nezboří ty zdi, aby moji hudbu skutečně cítil," řekl téměř zuřivě a vyskočil. Začal netrpělivě hledat ve své tašce, ale už se nechvěly jen jeho paže, třásl se celý. Na čele mu vyrazil pramínek potu. S evidentní úlevou nalezl chlapec to, co hledal. Chvilku něco připravoval, než si vyhrnul rukáv a zabodl tu drobnou jehlu to rozpíchané paže plné modřin. Úlevně si oddychl a panenkami jako špendlíčky se podíval na blonďatou dívku, která ho po celou dobu pozorovala.
"Ale chápeš mě ty a to mi stačí," promluvil klidným hlasem a usmál se. Dívka k němu přistoupila a něžně ho políbila. Pevně ji objal a tak se schoulila v jeho náruči, hlavu pevně zabořenou do jeho ramene. Možná, že kdyby stáli jinak, viděl by ty dvě veliké slzy, které nedokázala zadržet.
Šla po chodbě se sklopenou hlavou a všude kolem slyšela šeptání. Lidé na ní upírali oči, ale jakmile se na někoho zahleděla, podívali se jinam. Ani se nesnažili být nenápadní, slyšela je.
"To je ona," šeptávali.
"Kdo?"
"Ta blondýna."
"Nekecej!"
"No fakt!"
"Je dost hezká co? Nevypadá na feťačku."
"O čem se tu bavíte?"
"Ale o ničem."
"Slyšela jsem to. To je prej ta holka, co se jí ufetoval přítel."
"Jo, zlatá rána ho poslala na druhou stranu zdi."
"Nemluv takhle, to se přece nemá!"
"Tak promiň. Ale ona je na to prej stejně zvyklá."
"Jak to myslíš?"
"Její strejda si vzal zlatou ránu úmyslně potom, co ho ve dvaceti pustili z lapáku a její teta se vybourala zfetovaná v autě v šestnácti. Za babičku měla tu alkoholičku, co umřela před rokem a fotr je prej nějakej psychopat. Není to tak dlouho, co od něj utekli."
"To je strašný!"
"Jo, dřív nebo později si dá zlatou taky."
Lidé umějí být zlí, bezohlední…
Čas kolem vás může plynout, aniž byste to postřehli. Žijete, přežíváte a každý den opět vstanete, přestože necítíte chuť žít. Přemýšlíte, proč vás na tenhle zavšivenej svět někdo poslal, když vám předem nalinkoval život, nad kterým ostatní pohrdají. Život, který vás děsí, ale vyváznout z kruhu je zatraceně těžké.
"Jmenuji se Ida a lehké drogy jsem poprvé zkusila ve třinácti. Heroin si píchám pravidelně od smrti svého přítele, tedy rok a půl. Do té doby jsem ho odmítala. Jenže pak jsem si přála být mu blíž, pochopit. Nebo snad jít za ním?" začala tímto úvodem nyní dvacetiletá dívka na odvykací terapii. Dívala se přitom do prázdna a viděla tu jeho nádhernou tvář. Už neměla propadlé tváře ani ztrhaný výraz. Stačilo by natáhnout ruku a dotkla by se jí. Nebýt té zpropadené zdi, která nás dělí od našich milovaných.
"Bylo by tak snadné přejít na druhou stranu. Představovala jsem si to mnohokrát. Nepotřebovali byste ani korunu na jízdenku, jen jedno malé rozhodnutí."
"Co zabránilo vašemu rozhodnutí?
"Vztek."
"Popište to přesněji."
"Patrikovi bylo devatenáct, a když hrál na klavír, podlamovaly se vám nohy. Když skládal texty, neudrželi jste slzy. Věděl to něco víc a uměl to lidem předat. Jenže oni to nechápali. Cítili, ale nechápali. Měl talent a měl ho znát svět. Měl mít víc času. Takhle to skončit nemělo."
"Kvůli tomu jste cítila ten vztek?"
"Částečně."
"A ta druhá část?"
"Jednoho dne vám dají život. Nikdo se vás neptá, zda o něj stojíte a už vůbec se vás neptají, jaký život byste si představovali. Narodíte se do nefunkční rodiny, nemáte oporu, ale jen únik. Sklouzáváte k němu čím dál tím častěji, až nemůžete uniknout hlavně před ním. Vaši blízcí umírají a vy musíte tenhle pomrdanej život žít do doby, než jste posláni za nimi. Po smrti Patrika všichni čekali na tu mou. Váš život byl prožit a naplánovaný jste už měli jen konec. K tomu jste směřovali. Prostě jsem chtěla říct ne."
"Čemu konkrétně?"
"Osudu? Nevím přesně. Každý má právo na sny, ale někteří i na jejich splnění. Já nikdy neměla nic víc, než jen ty sny. Nebylo to fér."
"Chcete si tedy vaše sny splnit?"
"Ne. Já je splním."
Seděla u jeho starého klavíru a prsty jemně přejížděla po ohmataných klávesách. Občas nějakou lehce stiskla a tichem se ozval jemný zvuk. I tyto ledabylé tóny truchlily spolu s ní.
"Stále nevymizela tvoje vůně, stále tě všude cítím a nevím, jak pokračovat dál," špitla tiše a po tváři jí sklouzla veliká slza.
"Nevím, jak prožít naše sny za nás za oba. Neumím hrát na klavír, neumím zpívat, nemůžu pokračovat tam, kde jsi skončil," opřela hlavu o desku klavíru a bolestně se rozplakala.
"Jak se dnes cítíte?"
"Prázdně," odpověděla a dívala se na zem.
"Jak dlouho jste si nevzala heroin?"
"Pět měsíců."
"Toužíte po něm?"
"Toužím po životě."
"Heroin vám ho nahrazuje?"
"Nevím. Ještě jsem nežila."
Položili před ní zabalenou krabici.
"Co to má být?" zeptala se Ida nervózně.
"Rozbalte to a uvidíte."
Poslechla a roztřesenýma rukama se pustila do sundávání papíru. Po chvíli ticha se ohromeně podívala na obal.
"Notebook?"
"V rámci terapie."
"Ale já nechápu na co," zavrtěla nechápavě hlavou, avšak oči nespustila z krabice.
"Napište to. Napište všechno."
Ještě ten večer Ida otevřela nový textový dokument a nemotornými prsty se pustila do vyťukávání jednotlivých písmenek. Vydržela psát celou noc.
Pokud neradi píšete, neumíte si ani představit, jak rychle u toho utíká čas. Sednete si k počítači, a po chvíli zaraženě zpozorujete, že je kolem vás tma, máte hlad i žízeň a vaše tělo se neodbytně ozývá ohledně dalších neopominutelných životních potřeb. Při psaní se měníte vy i svět okolo vás a vaše jistá část zůstává již navždy uvězněna ve vašich slovech.
Ida psaní propadla naprosto. Znovu prožívala uplynulé dny, trápení i radosti. Velmi často střídaly slzy smích a jí se pomalu, ale jistě, dařilo nalézt východisko. Pochopila, jak lidem sdělit to něco, co jí její krátký život ukázal.
"Slečno Valeová, řekněte nám, co vedlo k tomu, že jste se rozhodla napsat knihu?"
Nyní již dospělá žena se usmála z malého podia na novináře před sebou. Byla velice krásná. Její klidná tvář vypadala, jako by byla na druhé straně světa a odnesla si nezaplatitelné zkušenosti.
"Myslím, že to byl život a pak všichni ti lidé, kterým jsem knihu věnovala, a pro které jsem jí psala," odpověděla mile.
"Je všeobecné známo, že téma drog je vám blízké. Popisujete v knize své osobní zkušenosti?"
"Nejenom. Popisuji životy lidí, kterým je právě drogy sebraly. Moje příběhy jsou o velikých osobnostech, které neměl svět možnost poznat. Ukazuji, že byly mezi námi a do cest některých z nás se nezapomenutelně zapsali."
"Co myslíte, způsobilo to, že se vaše kniha stala takřka ze dne na den trhákem?"
"Nejspíš to něco víc, co se snaží lidem sdělit," pousmála se žena.
"Ještě poslední dotaz. Všichni očekávali, že to s hlavními hrdiny nedopadne dobře, proč jste nakonec zvolila šťastný konec? Nebylo by dílo mnohem emotivněji silnější, kdyby dobře nedopadlo?"
Žena upřela své pomněnkové modré oči na novináře, až znejistěl a sklopil oči své. Pak teprve pomalu promluvila.
"Je to přesně z toho důvodu, že jsem měla možnost volby. Tak je tomu i v našich životech."
Naše životy totiž mohou být pomotané, těžké i smutné. Mnohdy se může zdát, že jsme se narodili do špatné rodiny, ve špatnou dobu i na špatném místě a celý náš úděl je už předem nalinkovaný. Často však zapomínáme, že nikdy nepřestaneme mít možnost volby a jen naše rozhodnutí nás činí lidmi, jakými jsme. Než se litovat a zoufat si nad těžkým údělem, raději miřte přímo za svými sny.
Policie ohlásila, že z noci na dnešek spáchala mladá nadějná spisovatelka, jejíž román otřásl v několika dnech téměř celým světem, sebevraždu. Úmyslně si píchla nadměrnou dávku heroinu po mnoha letech abstinence. Na místě byl nalezen dopis s tímto textem:
"Děkuji všem za možnost splnění snu. Nyní už budeme žít navěky, proto byl čas přejít na druhou stranu zdi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 8. listopadu 2012 v 21:07 | Reagovat

Ta povídka je vážně nádherná, autorka si umístění zaslouží.

2 Jehane Jehane | E-mail | Web | 8. listopadu 2012 v 21:25 | Reagovat

Nádherná povídka! Myslím, že v ní jsou parádně vykresleny emoce i jednotlivé postavy. Moc dobře se četla :)

3 Livien Livien | Web | 9. listopadu 2012 v 19:12 | Reagovat

Děkuji moc za milé komentáře. Každopádně jsem trošku rýpalka aa povídka je špatně naformátovaná, což třeba mně ve čtení jinde docela vadí. :)
Jinak moc děkuji za zveřejnění a ještě jednou i za umístění. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama